Rady Pánu Bohu, jak vylepšit svět

Autor knihy: Aleš Palán
Nakladatelství: Nakladatelství Prostor

S tím naším světem to není žádná sláva. Vodu tu máme nějaké čtyři miliardy let, a kolik lidí doteď běhá po světě se špinavýma nohama? Církev svatá se už dva tisíce let snaží pečovat o naše duše, a také jí celkem úspěšně vzdorujeme. Aleš Palán správně usoudil, že nejúčinnější bude obrátit se na nejvyšší místa. A aby Pán Bůh nemusel tápat, co a jak by měl zařídit, Aleš mu sepsal takovou malou šikovnou příručku.

To není stížnost … nebo reklamace celého projektu (svět bychom mohli reklamovat stejně jen u tebe, a ani nevím, kdy máš úřední hodiny). … I Ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to.

Aleš zahrnul do svých rad pro vylepšení nejrůznější oblasti člověkova života od brblání k zívání, od zamilovanosti ke schopnosti si hrát, od strachu ze smrti ke globalizaci a sociálním sítím.

U mnoha vylepšovacích požadavků celkem upřímně přiznává: Jak to udělat, nevím. Ale spoléhám na to, že když jsi zvládl stvořit ptakopyska, svedeš i tohle.

Knížka je psaná civilním, svěžím a vůbec ne banálním jazykem (ani nevím, proč jsem si při četba vzpomněla na Čapka) – jaké to osvěžení po všeobjímající a často zoufalé internetové češtině. A je plná laskavého a noblesního humoru. Laskavý čtenář si může vybrat, jestli si knížku v sympaticky malém formátu přibalí do prázdninového zavazadla, nebo bude Rady Pánu Bohu užívat po kapkách během náročných všedních dnů.

Bože, tohle vylepšení by pro tebe měla být úplná maličkost. Týká se totiž drobné úpravy Bible – a to je přece tvé portfolio, ne? Nejlíp je to asi vidět ve sportu. Když náš tým prohraje, může za to: a) nepřízeň rozhodčích, b) zákeřnost soupeře, c) nešťastný los turnaje. d) všechny tyto možnosti. Ano, správně je varianta d. Proti našim hochům a děvčatům se musí spiknout celý svět, aby přece jen podlehli. A děje se to kupodivu velmi často, konkrétně vždy, když podlehnou. … Některé tyto křivdy vstoupily do národní mytologie. … A lední hokej, to je v podstatě jen sáhodlouhá série křivd a příkoří. My sami za nic nemůžeme, to oni, chtějí nás připravit o vavříny. To jim nikdy neodpustíme. Nikdy!

Zřetelně je tento přístup vidět i v naší politické historii, tady se ovšem tragikomedie mění v čirou tragédii. Češi zřejmě jako jediné etnikum na světě nikdy nikomu neublížili, nezabrali mu území, nevyvíjeli na něj nátlak, nekolaborovali. Za všechno mohou zase oni: Vídeň, Moskva, Berlín, Brusel, kdokoliv. Nikdy jim to neodpustíme.

Už, Bože, zřejmě tušíš, jakou biblickou pasáž ti navrhuji k úpravě: Ano, jde o slova Otčenáše: „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Ten překlad je trochu zacuchaný, ale ty nám rozumíš – prosíme o odpuštění v té míře, v jaké my odpouštíme těm, kteří ublížili nám.

Nepomůže se pomstít ani si všechno pěkně vyjasnit. Pomůže jen a pouze odpuštění. A v tom, aspoň se mi to tak jeví, nejsme žádní velcí přeborníci. …

Navrhuji ti tedy tohle vylepšení Otčenáše: „Odpusť nám mnohem víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ Amen