Raději zešílet v divočině

Autor knihy: Aleš Palán
Nakladatelství: Nakladatelství Prostor

Aleše Palána jsem znala jako redaktora Katolického týdeníku a pak jsem ho zaregistrovala i ve vedení nakladatelství Kalich. Od takového člověka bych nečekala, že vyrazí do nepropustných šumavských hvozdů a bude v nich cíleně hledat lidi, kteří tam žijí stranou civilizace a zapřádat s nimi rozhovory.

Až po nedávném přečtení rozhovoru s ním v knize Rozhovory přes rozbouřené vody jsem se dozvěděla něco víc o jeho životě a teď mě už tolik nepřekvapuje, že se – sám bývalý tulák – vydal mezi lidi, kteří žijí z různých důvodů na Šumavě mimo civilizaci.

Sonda do života devíti šumavských samotářů je především dobrodružná – v knize se „potkáte“ s lidmi, s kterými byste se v běžném životě pravděpodobně nepotkali, byť jsou také našimi spoluobčany. Člověk tak vystoupí mimo svou „sociální bublinu“, což může být zážitek v ledasčem zajímavý. Aleš Palán vede rozhovory velice přirozeně – nechává jednotlivé samotáře mluvit jejich tempem a ve vyprávěních o svém životě kladou různé důrazy podle toho, co jim samotným připadá důležité. Atmosféru výborně dokreslují kvalitní fotografie Jana Šibíka, takže pocit „jako byste byli přímo u toho“ můžete mít v maximální možné míře. Jistou nevýhodou tohoto přístupu je snad jen fakt, že kniha tištěná kvůli kvalitě fotografií na křídovém papíře je poměrně velká a těžká a podle toho je potřeba vybrat čas a místo pro čtení.

Pokud už se ale usadíte do nějakého pohodlného křesla a začtete se, začnou před vámi vyvstávat různé životní osudy, různé motivace pro volbu tohoto životního stylu i různé způsoby, jak žít sám. Hledat při četbě rozdílnosti i styčné body v životě jednotlivých samotářů, to už je další velké dobrodružství. Určitý klíč k němu poskytuje Aleš Palán v předmluvě, ve které konstatuje, že když sám přemýšlel nad tím, co jednotlivé samotáře spojuje, není to niterný vztah k přírodě (jak by se možná dalo předpokládat), ale důraz na duchovní rovinu jejich životů.


A teď už mi nezbývá než dát slovo autentickým výpovědím samotářů:


Nejsem schopný modlit se v kostele při mši, potřebuju ticho. V přírodě, v noci, v lese se modlím pravidelně. Hodně známých mi říká, že by byli rádi, kdyby se za ně někdo modlil. Tak to dělám. Mám seznam lidí, za které prosím, pokaždé je vyjmenuju. Když jde člověk nočním lesem, nemá vnější vjemy, patří tmě. Může se dobře soustředit, vybaví si konkrétního člověka, vysloví jeho jméno a prosí o požehnání. To dělám v lese často. Ani neprosím o nic konkrétního, jen o požehnání, nic víc. Modlím se i za nepřátele, lidi, co mě nesnášejí, za různé zoufalce, které znám z Vimperka. I někteří kněží jsou rádi, když se za ně někdo modlí. Vyhovuje mi adorace, mlčení, ve kterém člověk čeká na impulz od Boha. Naše modlitby jsou často takové, že Bohu něco povíme, rychle se zvedneme a odejdeme. Je to, jako kdyby se sešli dva lidi, jeden mluvil, domluvil a zmizel. Chybí prostor ticha, možnost, aby se vyslovil i ten druhý.
(z rozhovoru s Romanem Szpukem)


Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli. Jediné, co nás nese k pravdě, je pocit hrdosti. To mrazení v zádech. Já ti něco řeknu. Jednou jsem hledal támhle pod kopcem houby. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou koukám, pod jedním krásným stromem, že bys mu mohl tu krásu závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovíhle mackové. A támhle další! Celá zahrádka hřibů! Já jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu na ně. A vtom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít. Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti, přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan! Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. Jestli je to křesťanství, buddhismus, šivaismus, cokoliv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti satani mi dali školu.
(z rozhovoru s Františkem Klišíkem)


Tady neroste ani pažitka. Zasadil jsem kýbl běžných sadbových brambor a sklidil brambůrky jako šípky. Je to blbě otočenej svah, nejižní. Od Tříjezerní slati sem prosakuje kyselá voda z jezírek. Můj tchán, ten první, se zajímal o Šumavu tak trochu polovědecky. Kde tady byly ledovce, co udělaly splazy… Led roztál a ten pohyb až do příští doby ledový vytvořil tuhle přírodu. Ve stopách těch ledovců žijeme. Na Tříjezerní slati byl obrovskej ledovec, ten kopec měl možná čtrnáct set metrů, než se to všechno obrousilo do dnešních podob. Když se dalo později jezdit do Rakouska, sháněl jsem v alpským podhůří jabloňky. Rakušanům plodily nádherný jablka, to se u nás ani nevidí. Hospodář mi s ochotou nastříhal rouby, ale kdepak, tady nic nevyroste, ani alpský jabloně. Přitom to má jen tisíc nadmořskejch metrů. Dva roky mi tu stromečky živořily a pak zašly. Asi to tak má bejt, člověk nemůže do všeho zasahovat, jak si usmyslí. Ta jeho sebevědomá kebule! Už se nevzpouzím.
(z rozhovoru s Mirkem Sedláčkem)