Rozhovory přes rozbouřené vody

Autor knihy: kolektiv autorů
Nakladatelství: Nakladatelství Prostor

K výročí třiceti let od roku 1989 vyšlo několik knih rozhovorů v různých nakladatelstvích. Všechny se snaží pohledem různých osobností bilancovat uplynulých třicet let života ve svobodě a demokracii a nabízet perspektivu do budoucnosti – kam bychom se měli ubírat, abychom tyto hodnoty prohlubovali?

Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor.

Kromě rozhovoru s Lubošem Dobrovským tu ale najdeme rozhovory i s dalšími velice inspirativními osobnostmi: s Petrem Pithartem, Jiřím Pehe, Alešem Palánem, Janem Kyselou, Timothy Snyderem, Olgou Sommerovou, Igorem Lukešem, Michaelem Žantovským, Markem Orko Váchou, Šimonem Pánkem a Markem Sloukou. „Zpovídané“ osobnosti mají většinou nějakou spojitost s nakladatelstvím PROSTOR, které si také připomíná 30 let své existence, a tak tuto knihu vnímá jako svou jubilejní.

Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“.

Rozhovory vedli čtyři zkušení novináři: Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Ocenila jsem i úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná.

A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému:
V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte?

Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.