Boží muka

Autor knihy: Karel Čapek
Nakladatelství: Nakladatelství Akcent

Karel Čapek je jasně uznávaným velikánem české literatury a měla jsem pocit, že jeho dílo už docela dobře znám. Četla jsem ho už na základní, střední i vysoké škole a v dospělosti jsem necítila nutnost se k němu příliš vracet.

Znovu mě však k němu přivedla kniha Karel Čapek: Skoromodlitby Martina C. Putny, která vyšla letos v nakladatelství Biblion. Do této knihy shromáždil Martin C. Putna úryvky z díla Karla Čapka, které se v něčem podobají modlitbám. Bylo jich překvapivě hodně, byly překvapivě pestré a některé z nich mě hluboce oslovily. To mě vyburcovalo vrátit se k četbě původního Čapkova díla.
Jako první jsem sáhla po souboru povídek Boží muka, který poprvé vyšel, když bylo Karlu Čapkovi 27 let. Obsahuje povídky, které se nezaměřují ani tak na děj, jako spíš na to, jak události postavy prožívají a promýšlejí a překvapivě často v nich také přemýšlejí o své víře.
Tak například v povídce Odrazy:

„Chvílemi,“ pokračoval chorý, „viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.“

Nebo v povídce Elegie – Šlépěj II:

„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“
„Vám už přesekla?“
„Ne.“
(…)

„Zázraky, ano,“ mluvil Holeček, „zachránit někoho, uzdravit choré a především vzkřísit ty, kdo zemřeli mládi – Ale k čemu je to, co jsem viděl, a komu to pomůže? Jsou-li to divy, proč jsou tak bezcílné? Nic, ach nic z toho neplyne.“
„I kdyby to k ničemu a pro nic nebylo! přec je to div – I v nás jsou takové události a případy, jež snad nemají cíle… než vlastní svou dokonalost. Náhlé okamžiky svobody – I když to jsou jen okamžiky! Kdyby se věci děly tak, jak je přirozeno naší duši, dály by se zázraky.“

Nad těmito třinácti krátkými povídkami Karla Čapka se dá dlouze přemýšlet. Boží muka se stala pro Karla Čapka jakýmsi celoživotním symbolem a i na jeho hrobě Boží muka najdeme…
Já doufám, že tato má exkurze do díla Karla Čapka nebyla poslední, i když ke „klasice“ je moje čtenářská cesta většinou delší než ke knihám z posledních let.