Skoro modlitby

Autor knihy: Karel Čapek, Martin C. Putna
Nakladatelství: nakladatelství Biblion

Český literární historik a kritik Martin C. Putna vybral z díla Karla Čapka úryvky, které se nějak dotýkají života duchovního – modlitby, církve, zázraků, víry apod.
Všechny vybrané úryvky doprovází Martin C. Putna svým krátkým komentářem. Komentáře nejsou nijak rušivé, zasazují úryvky do celku Čapkova díla, života i celospolečenských událostí.

Autor vybírá z celého Čapkova díla – od známých pohádek, povídek, románů a dramat po soukromé dopisy a novinové články. Není proto divu, že tato kniha vznikala dlouho: dozrála na podzim 2019 na Strži a dokončena byla na jaře 2020, v době koronakrize.
Velice mě překvapil např. úryvek z jedné z prvních Čapkových povídek – z knihy Boží muka, vydané poprvé už v roce 1917:


„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh, a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a v rovnováze.“


Velice zajímavé jsou úryvky z Čapkovy soukromé korespondence. Jednak z listů jeho manželce Olze, jednak z dopisů různým významným osobnostem té doby. V dopise Jaroslavu Durychovi například Karel Čapek odhaluje svůj názor na katolickou církev. Po ukázce z Karla Čapka následuje k ní příslušná glosa Martina C. Putny:


Lid katolického vyznání: nemohu si pomoci, má pro mne tvář babičky; kdyby byla evangeličkou, nebyla by o nic moudřejší ani šťastnější a nic by nezískala ve svém krásném životě. Už jsem jednou mínil, že pro většinu národa katolicismus je životní formou a lidovou tradicí; chápu, že člověk bojující o svou osobní víru se třeba odvrátí od katolicismu a stane se protestantem nebo pro mne za mne buddhistou. Ale nedovedu pochopit, proč tolik lidí nábožensky vlastně lhostejných, kterým nejde o spásu jejich duše, bojuje rozčileně proti lidovému katolictví. Katolicismus jako každé náboženství je lepší než polovzdělaný a laciný ateismus; jako kterýkoliv jiný vztah k bohu dává osobnímu životu hlubší hodnotu. Nepleť se do těchto věcí, kdo jsi nábožensky mrtev; neboť necítíš, oč jde. Nejde o pár dogmat, nýbrž o sám útvar života; taková věc se nesvléká jako kabát nebo komže.
(List Jaroslavu Durychovi o katolících)

V katolickém pojetí vyplývá Bible z církve, v protestantském církev z Bible. Čapek napsal mnoho ironického na adresu obou církví, jakož i jakýchkoliv jiných církví, i kvazicírkevních útvarů: Několikrát si tropí švandu z „duchařů“, tedy spiritistů, které znal z rodného kraje, i z „církevnictví“ v jakékoli formě – tak jako v druhokapsové povídce Ukradený kaktus. Napsal ale o církvích i něco dobrého? Ano – například právě zde v listě Jaroslavu Durychovi, v němž rozlišuje katolictví politické, katolictví intelektuálně bojovné a katolictví „přirozené“, tedy zděděné a poctivě žité.


Byť dílo Karla Čapka znám, tento soubor mě překvapil tím, kolik podnětných úvah člověka hledajícího lze v jeho díle najít a přemýšlet nad nimi. A krok možná nejdůležitější – tato drobná kniha mě motivovala znovu otevřít knihy Karla Čapka a přečíst si některá jeho díla celá, abych vybrané úryvky vnímala v kontextu.