Možnosti a melodie

Autor knihy: Jeroným, otec
Nakladatelství: Nakladatelství Triáda

Na obálce knihy je černobílá fotografie člověka, který je zjevně šťastný. Tak šťastný, že zatoužíte zjistit, kde takové štěstí prodávají. Otec Jeroným je mužem modlitby a mužem ticha, takže mnohoslovné litanie nehrozí, ale co věta, to hutná myšlenka, a co myšlenka, to zkušenost podložená životem. Čtu a čtu, protože se chci pročíst k tomu tajemnému prameni štěstí, a Jeroným poskytuje jednu perlu za druhou:

Vždyť láska k Bohu není a nemůže být stejné podstaty jako láska lidská. Nemyslete si, Boha nemůžete milovat stejně, jako milujete Alfréda či Kateřinu. … Jelikož tato láska je vždy nezasloužený dar, pokuste se zjistit, kdo ji dává a co máte udělat, aby se vám tohoto daru dostalo. Pro začátek si dejte – podle toho, kolik máte volného času, ale bez zbytečných průtahů a samozřejmě vždy na kolenou – takových pět tisíc hodin modlitby. Jde o pouhý záběh, nic jiného. Co vám budu povídat, v každé lidské činnosti je to stejné. Kdo jí dal kus svého života, rozumí věcem jinak, než ten, kdo se jí věnoval krátce. Naučí vás to obezřetnosti.

Uff. Pět tisíc hodin. Pouhý záběh. Zalapala jsem po dechu. Takže to bude běh na delší trať, než jsem si původně myslela. Ale má to logiku, člověk se nenaučí hrát na housle jenom tím, že ráno a večer v poklusu pohladí futrál a v neděli vezme do ruky smyčec a zahraje stupnici.

A hlavně pochopíte, že není lásky tam, kde člověk na prvním místě nemiluje Boha.

Vlastně Jeroným neříká mnoho nového, všechno jsme to už nějakým způsobem slyšeli v kostele nebo četli v knížkách. Ale teď, jako by to nasvítil z jiné strany, věci do sebe začínají zapadat a dávat smysl.

Nedostáváme-li lásku přirozenou cestou, pak ji přijměme jako nadpřirozený dar. … Bůh nás stvořil jako „stroje“ určené k tomu, abychom ho milovali. Že by takový inženýr vytvářel stroje, které nejsou schopny vyrábět to, co mají – byť by potřebovaly určitý čas na to, aby se daly do pohybu, byť by se z nich zpočátku valila mračna kouře? … Ve své lásce k Bohu jsme tedy zcela závislí na Bohu, který nám ji dává – to On vkládá do našeho srdce strunu, která v něm dříve nebyla, a nechává ji rozeznít.

A o kousek dál: Chtějme po svém srdci, aby dalo Bohu vše, co může, a aby dávalo stále víc. Když Nohu říkáme: „Miluji Tě“, dodejme aspoň čas od času: „A děkuji Ti za to“.

Kdo miluje a chce být milován, musí především trávit čas v blízkosti svého přítele tak, aby ho viděl a slyšel. Tváří v tvář, nebo bok po boku, ale vždy blízko jeden druhému.

Jeroným píše o loveckém psu, který se žene za kořistí, o kleštích, které tak nerady pouštějí to, čeho se jednou zmocnily, o semenech na klášterních polích, o vstupenkách v autobusech do ráje, a přece pořád píše o modlitbě a o hledání Boha. Otevřeně také píše o zkouškách, které přijdou, o jejich délce i tíze. A přece: ta tvář na obálce tak září štěstím. Že by to celé stálo za to?

Bůh rád odkládá věci, po kterých jeho přátelé touží. S oblibou před nimi nechává vychládat šálek, který jim slíbil, a jehož obsah pro ně nejprve sám ohřál. Ó, všemocný Mistře, jenž nikdy nespěcháš!…

Každý, kdo zůstává věrný modlitbě, ví, že Bůh bude pracovat na jeho posvěcení. Čeká, že půjde o jemnou řemeslnou práci, ale náhle zjistí, že jde o těžkou průmyslovou výrobu. Že by Pán měl tak velkou důvěru v odolnost svých přátel?

Kontemplativní modlitba uzdravuje rány, které s sebou nese povolání Božího přítele. Stá první hodina modlitby ospravedlní sto hodin, které ji předcházely, a vyváží zkoušky, které přinesly. … Vědomí Božího působení mu rozechvěje srdce.