Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu. Německý příběh mezi Osvětimí a státní bezpečnostní službou

Autor knihy: Heiko Haumann
Nakladatelství: Nakladatelství Academia

Německý autor Heiko Haumann si vybral jednoho obyčejného Němce, který žil v letech 1910–1976. Na jeho pečlivě zrekonstruovaném životním příběhu ukazuje, jak se dějiny Německa v 20. století dotýkaly životů běžných obyvatel. Heiko Haumann je maximálně věrný pramenům: tam, kde zůstávají o životě Hermanna Diamanského pochybnosti – a takových pochybností je dost, počínaje už jeho jménem a datem narození – nedomýšlí, ale poctivě vychází z pramenů.

Tím, že nejde o beletrii, je kniha trochu náročnější na čtení – neplyne dramaticky od jedné zápletky k druhé. Na poctivě zrekonstruovaném příběhu jednoho „obyčejného“ Němce si ale o to spíš můžeme udělat obrázek o tom, jak „velké“ dějiny Německa ve 20. století ovlivňovaly životy „malých“ lidí.

Diamanski byl námořník a přesvědčený komunista, který se zapojil do ilegálního boje proti nacismu a bojoval i ve španělské občanské válce. Byl vězněn v Osvětimi, kde se stal starším tábora v „cikánském táboře“. V roce 1945 šel v pochodu smrti do Buchenwaldu. Po válce začal budovat kariéru ve východním Německu, ale dostal se do konfliktu s tamním režimem. Uprchl do západního Německa a krátce pracoval pro tajnou službu USA. Vypovídal jako svědek v osvětimském procesu. Na odškodnění jako pronásledovaný nacistickým režimem musel dlouho čekat a často se potácel v existenčních i rodinných potížích.


U Hermanna Diamanského lze jednoznačně zjistit symptomy, které jsou dnes spojovány s posttraumatickými stresovými poruchami. Mohla by na to poukazovat mezerovitost v jeho vzpomínkách a často podivuhodně protikladné výroky. Určitě je třeba konstatovat trvalé narušení.


Můžeme předpokládat, že se tu silně projevilo zacházení ze strany gestapa v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti – až po předstírané zastřelení –, stejně jako strašlivé zážitky v koncentračních táborech. Zvláště důležitá musela být zkušenost s „likvidací“ „cikánského tábora“, které musel bezmocně přihlížet. Právě on, který mohl mnoho věcí zařídit a leckomu zachránit život, nebyl tehdy s to nějak pomoci, ztratil kontrolu nad děním a musel bezradně strpět, že bylo zavražděno i dítě jeho milenky.


Vývoj po roce 1945 se postaral o to, že trauma přetrvalo: naděje na lepší společnost v NDR byly ostudně zničeny. V intrikách a bojích o moc znamenala někdejší účast ve španělské občanské válce nebo v akcích hnutí odporu v koncentračních táborech stále méně, ba vzbuzovala dokonce nedůvěru. Zbytek završilo nedostatečné zpracování historie nacismu, účast na osvětimském procesu či unavující boje o společenské uznání a „nápravu“ na východě i západě Německa.