Šikmý kostel

Autor knihy: Karin Lednická
Nakladatelství: Nakladatelství Bílá vrána

Šikmý kostel je debutem české autorky Karin Lednické, rodačky z Karviné, momentálně žijící v Ostravě. Dlouho toužila po tom pracovat s knihami nebo jako novinářka, ale vystřídala nejprve mnoho profesí, pak v Anglii studovala angličtinu a anglickou historii. Poté knihy překládala a dvacet let vydávala a v roce 2020 jí vyšla její první kniha.

Prvotina Karin Lednické má podtitul „románová kronika ztraceného města léta 1894–1921“. Kostel svatého Petra z Alkantary, který je zapsán do České knihy rekordů a kuriozit jako nejšikmější kostel v Česku. To je vše, co zbylo z původní Karwiné – někdejší pastevecké vesnice, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, ale o století později – opět kvůli těžbě uhlí – zašla na úbytě. Dnešní Karviná stojí nedaleko, na místě původní Karwiné je dnes osada Karviná-Doly.
I místo a jeho proměny autorka v knize mnohokrát tematizuje:


Nejraději by odsud utekla, aby se už nemusela dívat na všudypřítomný zmar. Kácením prořídlý les, rozrytá cesta, hnijící bahno… Zatracené šachty!
Julie Siwková se v tomto kraji narodila i vyrostla a celý život měla na očích, jak ho těžba uhlí proměňuje. Domek jejich rodiny však jakoby zázrakem zůstával stranou všeho dění; dál nerušeně stál na oblém vršku, kde naštěstí inženýři žádné uhlí neobjevili, a tak mohli staříček s tatínkem udržet rodovou tradici a zůstat pláteníky, zatímco stařenka s maminkou dál obhospodařovaly políčko a staraly se o všechny ostatní ženské záležitosti.
Snad právě proto, že navzdory všem okolním změnám její rodina zůstala u dřívějšího způsobu obživy, si Julie dokázala uchovat vzpomínky, ve kterých šachty hrály jen velmi okrajovou roli. Zůstaly jí v paměti nezměněné až dodnes, kdy je nemilosrdně rozmetalo všechno to, co vidí. Bolí ji z toho oči i duše.

Po téhle cestě šlapala nejméně tisíckrát; chodívaly tudy se stařenkou na bylinky: do lesa i na louky za ním, v poledne i o půlnoci, za úplňku i v novu. Stařenka věděla naprosto přesně, kdy má která rostlinka největší kurýrovací sílu, a její malá vnučka Julinka dychtivě nasávala všechna její moudra, aby mohla být jako ona, až bude velká. Ráda si představovala, jak za ní přicházejí lidé z Orlové i z přilehlých vesnic, svěřují se jí se svými neduhy a ona pak z plátěných pytlíčků usypává nasušené bylinky a míchá z nich léčivé směsi.

Když zavře oči a soustředí se, stále si umí přivolat do chřípí omamnou vůni půdy, kde se na trámech a roštech sušilo vše, co se stařenkou přinesly. Téměř ji dojímá třeba jen letmá vzpomínka na příjemně mlčenlivý soulad těch procházek, svůj tehdejší pocit sounáležitosti, užitečnosti. Štěstí.


Děj knihy je vytyčen místem a časem. Je v něm tedy narušen klasický oblouk vyprávěcích postupů a spíše sledujeme životní osudy několika málo hlavních postav – dvou kamarádek Barbory a Julky a jejich rodin – v průběhu času. I přesto se autorce daří udržet napětí, když poodhaluje historii jednoho zvláštního, specifického a „rázovitého“ místa.

Jazykově si myslím autorka poradila dobře – čas od času použije místní nářeční výraz vyznačený kurzivou, ale takových slov není v textu mnoho, takže není těžké domyslet si jejich význam. Některá známější slova používaná v regionu naopak kurzivou nevyznačuje. Jazyk postav je živý, dialogy uvěřitelné. Kniha je psána pro dnešního čtenáře dostatečně srozumitelně, takže i více než sto let staré události jsou popisovány dnešním jazykem.

Děj knihy začíná poutí žen do polské Wieliczky pro sůl – dnes už téměř zapomenutého zvyku, který autorka ještě objevila v paměti obyvatel regionu, a zaujal ji. Dvě hlavní postavy knihy, Barbora a Julka, při této pouti uzavřou pevné přátelství, které je pak provází dál, i když s různými peripetiemi a s tím, že jejich cesty i přístup k životu se často dost rozcházejí.

Další významnou událostí, kterou kniha reflektuje, je velké důlní neštěstí v roce 1894, které drsně zasáhlo do životů všech obyvatel kraje, tedy i do životů hrdinů knihy. Dalšími velice zajímavými momenty „velkých dějin“, které hrdinové knihy prožívají, jsou jednak události celé první světové války, jednak hlavně události na Karvinsku po roce 1918, kdy probíhaly vleklé (a často i krvavé) spory o to, kterému ze států toto území připadne.

Hlavní a vedlejší postavy jsou dostatečně „pestré“ na to, abychom si mohli uvědomit, jak tyto „velké události“ dopadaly do životů „běžných lidí“ i jak byl život v tomto regionu náročný, byť měl samozřejmě i svou radostnou stránku. Ty stejné události reflektují různé postavy románu různě.
Děj plyne v knize hladce a plynule, objevuje se před námi jen několik hlavních postav, které máme možnost dobře poznat. Nahlédneme tak do osudů konkrétních lidí, konkrétního kraje, který je v české literatuře spíše opomíjen, i do dějinných událostí, které také nejsou příliš známé – a i ty známé tu můžeme nahlížet nově.


Pro mě bylo velice překvapující, že v „různých pohledech na svět kolem sebe“ svých hrdinů dává autorka zaznít i otázkám náboženským, které určitě ve společnosti koncem 19. a počátkem 20. století mocně rezonovaly. Kromě tradičního, místy až zvykového katolictví, se tu už objevují i postavy, které se proti tomuto pohledu na svět bouří. Může nám být líto, že autorka nenabízí žádnou další alternativu, a tak tento spor vypadá (až uměle) černo-bíle, ale i tak stojí za to se nad postoji jednotlivých postav zamyslet:


„Vyčítáš? Co ty si můžeš proboha vyčítat?“
„Že se v duchu zlobím na maminku za to, že je v hospodě. Někdy se dokonce trochu zlobím i na tatínka, že už s námi není. A pak si právě vyčítám, že takové myšlenky jsou hřích. Je to přece hřích, myslet špatně o rodičích, že?“
„Fanynko, těmhle věcem já nerozumím. Zato ale vím, že máš třináct roků a vedeš celou domácnost. Staráš se o dvě malé sestry. Není divu, že to na tebe občas dolehne. Jak by to mohl být hřích?“
„Pan farář o tom mluvil při kázání.“

„Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit?

„Žádný hřích to není. Trápíš se zbytečně,“ vysouká ze sebe po chvíli co možná nejvlídněji, ale sama cítí, že do její promluvy prosakuje zlost, která s ní stále cloumá. Raději tedy slova umocní gestem a něžně pohladí Františku po vlasech.
A pak už obě mlčí, dokud seshora Barbora s Barkou nepřinesou čtyři talíře se svátečním obědem.


Právě v tom, že tematizuje i otázky náboženské, které byly v době, o které pojednává, určitě na pořadu dne, mi přijde autorka mezi současnými českými autorkami a autory dost výjimečná (pominu-li autory, kteří se přímo hlásí ke křesťanství). V současné zahraniční literatuře jsem se s podobnými motivy setkala v knize německé autorky Dörte Hansenové.