O svobodě a náboženství

Autor knihy: Jonathan Sacks
Nakladatelství: Nakladatelství P3K

Tyhle příběhy známe už od malička. Stvoření světa, Adam a Eva, Kain a Abel, Abrahám, Sára, Izák, Ezau a Jákob, Lea a Ráchel, Rebeka a další. Může nám tato kniha říct něco nového o nás a o Bohu?
Židé, kteří mimochodem mají ve výkladu Starého Zákona náskok před námi cca 2 000(!) let, říkají (konkrétně rabbi Elazar ben Azarja): Z každého studia Tóry vzejde zároveň nový výklad. Nedávno zesnulý Jonathan Sacks, vrchní britský rabbi, povýšený dokonce do šlechtického stavu, držitel Templettonovy ceny se v této knize věnuje otázkám svobody a násilí, náboženství a modlitby, tedy tématům, která jsou vysoce aktuální i dnes. Díky jeho výkladu biblických příběhů nám dávají novou souvislost jednotlivé liturgické úkony, další starozákonní i novozákonní texty i zásadní momenty našeho života.

Když Adam zaslechl slova: „Prach jsi a v prach se navrátíš“, uvědomil si poprvé svou vlastní smrtelnost. Není hlubšího poznání sebe sama, než uvědomení si, že jednou zemřeme, nebudeme na světě a svět bude bez nás. … Do té chvíle smrt nepřišla Adamovi na mysl. A s ní otázka – pokud zemře, co ho přežije? … V té chvíli si Adam vzpomněl na Boží slova ženě: „V bolestech budeš rodit“. Ano,… Chava (Eva) bude na svět přivádět nový život! V té chvíli si Adam uvědomil, že ačkoliv zemře, tak pokud se mu narodí děti, bude něco z něj žít dál – jeho geny, jeho příklad, jeho ideály. V tomto poznání je skryta i naše nesmrtelnost.

Babylonská věž i monumentální egyptské stavby poukazují na jinou představu, ve které svou smrtelnost porazíme zbudováním monumentálního díla, například stavbou, kterou nezavane ani písek času. V protikladu k tomu vychází judaismus ze zcela jiného přesvědčení. Podle něj svou smrtelnost překonáme, pokud vneseme do srdcí svých dětí svoje ideály. A naše děti je předají svým dětem a tak dále až do konce světa. Obrazně můžeme říci, že jestliže se Babyloňané a Egypťané starali o ohromující stavby, praotec Abraham a jeho potomci se věnovali stavitelům.

Děti měly být Adamovou nadějí na nesmrtelnost, a když Adam pochopil, že bez ženy děti nikdy mít nebude, přestala mu být manželka jen doplňkem a pomocníkem. Stala se něčím víc.

Sacks dále rozebírá, jak hluboký význam pro Adama mělo, když svoji ženu pojmenoval, tedy uznal její individualitu a osobnost, co to znamená být Božím obrazem, proč Bible někdy Boha nazývá jako Hašem (Boží spravedlnost) a někdy Elokim (Boží milost), jaký je rozdíl, když o Bohu mluvíme jako Tvůrci, Stvořiteli, a když – jako proroci – vnímáme Boha jako osobu blízkou, ke které můžeme mít vztah. Na osobě Abraháma nám ukazuje, jak se máme stávat skutečně svobodnými a co tato svoboda je: „Odejdi ze svého rodiště. Odejdi ze svého otcovského domu.“ Doslova to znamená: Jdi sám k sobě. Zbav se vlivů, které z tebe dělají pouhou oběť vnějších okolností.

Můžeme se o modlitbě něco přiučit od starozákonních patriarchů? Něco napoví už Abrahámovo rozmlouvání se třemi cizinci u doubravy Mamre, jeho smlouvání s Hospodinem o záchranu Sodomy a Gomory i příběh s obětováním Izáka na hoře Moria. Také Mojžíš a hořící keř je obrazem modlitby. A co Jákob a jeho noční vidění?

V náboženském životě jsou okamžiky, které jsou mimo naši vědomou kontrolu. Duchovní setkání v době, kdy to nejméně očekáváme. Abrahám představuje naši cestu k Bohu, Izák náš rozhovor s Ním. Jákob symbolizuje naše setkání s Bohem – neplánované, neočekávané. Vizi, Hlas. Volání, které jsme nemohli předvídat, ale které nás mění. Cítíme se jako Jákob, když se „probouzíme“ a uvědomujeme si, že „Bůh byl na tomto místě a my to nevěděli“. To místo se nezměnilo, změnili jsme se my. Takový zážitek nemůže být povinností. Není něčím, co bychom sami vytvořili. Přihodilo se nám to, VAJIFGA, to znamená, že jsme, myslíce na jiné věci, vešlo do Boží přítomnosti. Taková událost se, skutečně či obrazně, stává v noci. V okamžicích, kdy jsme sami, bojíme se, jsme zranitelní, zoufáme si. Tehdy, když to nejméně čekáme, nás zalévá Boží světlo a my si zcela zřetelně uvědomujeme, že nejsme sami, že Bůh je zde s námi, byl zde pořád, ale my to nevnímali zahleděni do svých starostí. Takto se Bůh zjevil Jákobovi. Ne pro jeho zásluhy jako Abrahamovi, ne v dlouhém rozhovoru jako Izákovi, ale v osamění a strachu. Prchající Jákob, Jákob v pasti – padl do připravené náruče Boží. Každý, kdo to zažil, na to nikdy nezapomene. „Vím, žes tu byl se mnou, ale já se díval jinam.“

To je Jákobova modlitba. Někdy hovoříme a někdy je k nám hovořeno. Modlitba není vždy předvídatelná, pevně stanovená denní povinnost. Bývá i o otevřenosti a zranitelnosti. Bůh nás může překvapit, probudit nás. Zachytit nás v pádu.