Jak si Pán Bůh postavil betlém

Autor knihy: Enrique Monasterio
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Na počátku si Bůh chtěl postavit Betlém, a tak stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky. …a v noci rozsvítil bílou lampu, to aby bylo Ježíškovi vidět do tváře a andělé se na Štědrý večer nespletli.… pouhým pohledem nabarvil veškeré druhy květin a břehy řek vystlal mechem … dal vyrůst stromům … potom si Bůh udělal přestávku a zamyslel se nad tím, kam postaví svůj betlém. A rozhodl se pro městečko Betlém.

Taková první kniha Mojžíšova trochu naruby, řekne si laskavý čtenář po první větě této knížky. Tak prostinký a přitom geniální nápad, vyprávět dětem, zřejmě v náboženství (a prostřednictvím knížky nám všem), o stvoření světa a další příběhy z Bible optikou stavění vánočního betléma.

I viděl Bůh, vše, co stvořil. A bylo to velmi dobré, ba co víc, bylo to úžasné. Líbilo se mu to tak moc, že se rozhodl narození svého Syna vysílat v přímém přenosu každý prosinec v dějinách a v každém srdci, ve kterém by bylo místo pro betlém. Tak vymyslel Vánoce.

Vyprávění o pasáčkovi Zabulónovi, o hvězdě Oriente, o oslíku Kaštánkovi a dalších postavičkách z betléma je prostinké a přitom plné moudrosti. Je něžné a plné laskavosti. Takové pohlazení po duši. V takového Hospodina bych mohl věřit, takového bych mohl mít rád, uvědomí si s mírným překvapením člověk během četby. Jednotlivé příběhy jsou samozřejmě vymyšlené, a přesto jsou pravdivé v řádu toho, co nám říkají o nás a o Bohu. Nápadně se to podobá příběhům z evangelií, která začínají slovy: S nebeským královstvím je to jako …

„Bůh může všechno, že?“
„Ano, samozřejmě.“
„Takže by mohl stvořit kámen, který by byl tak těžký, že by s ním ani on nepohnul?“
„Už takový kámen stvořil.“
„Opravdu?“
„Ano, tím kamenem je tvá vůle.“
(Část rozhovoru s jedenáctiletou žačkou. Nevím, jestli mi porozuměla. Pro všechny případy jí věnuji tuto kapitolu.)

Krásné východisko pro rozjímání, postavit se k jesličkám, vymýšlet si různé postavy, chvíli být pradlenou, chvíli hvězdou, oslíkem, jedním z mudrců, andělem dirigujícím nebeský sbor, pastýřem z okolí, … a při tom všem hledět na Ježíška a povídat si s ním.

Tohle však rozhodně není knížka pro děti. Je napsána především pro dospělé, aby před jesličkami uměli být jako malé děti. Není lehké něčeho takového dosáhnout. Velmi jsme si navykli dělat ze sebe důležité, tolik si o sobě myslíme. Již Gracián pravil, že člověk by ke své naprosté dokonalosti potřeboval mít na temeni komín, kterým by unikala všechny ta pýcha, která se nepřetržitě vypařuje z jeho mozku, zejména pak ve stáří.