Prázdné ruce

Autor knihy: Maria Calasanz Ziescheová
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Prázdné ruce jako nezvyklá a přece úspěšná metoda vrcholového managementu zafungovala už před tisícem let na zpustlém hospodářství na ostrově v Bodamském jezeře. Musíme však dodat, že tajemstvím úspěchu byla především totální vydanost Bohu a jeho obdarování. Teprve když máme ruce (a srdce) prázdné, můžeme být obdarováni od Dárce a Tvůrce par excellece.

Historická povídka německé autorky nám přibližuje dobu vrcholného středověku a několik kapitol z historie významného opatství Reichenau, a především nás seznamuje s postavou Berna. Mladý učenec a mnich z kláštera Prüm je pojednou rozhodnutím císaře Jindřicha postaven před hotovou a nečekanou věc: Má se stát opatem kláštera, který kvůli chybám předchozích opatů stojí na pokraji zkázy hospodářské i duchovní. Odporovat císařovu rozhodnutí není možné, tak se Berno s průvodci vydává na cestu do Reichenau. Po přepadení lupiči, okradení a zranění dorazil na ostrov v roztrhané kutně a s prázdnýma rukama. Svoje působení v opatství začíná zcela prakticky a přece s hlubokým symbolickým podtextem: úklidem zpustošeného kostela a čistěním studny s pramenem biskupa Pirmina. Aby zmírnil bídu poddaných na ostrově, odvezl Berno vzácný prsten od císaře a odznak svojí opatské hodnosti do kostnické zastavárny.

Postupně se stává otcem nejen svých mnichů z konventu, ale i poddaných na ostrově a také těch, kteří stáli na okraji tehdejší společnosti: staré bylinkářky Gundely, žida Leviho, sirotka Vica z římského Trastavere i ochrnulého dítěte Heřmana z Altshausenu.

Život opata na Reichenau přináší i mnohé boje, těžkosti a zklamání, třeba v podobě zrádců ve vlastním konventu. Je také obrazem toho, co našima rukama a naším srdcem může působit Bůh, pokud je máme zcela prázdné pro něj. Příběh opata Berna a jeho blízkých mluví i k našemu srdci, probouzí je k nadšení pro věci Boží a dodává nám odvahu do starostí a bolestí, které jsou tak podobné těžkostem lidí v době Bernově.

Důležitým momentem knihy je setkáni Berna s mohučským biskupem Willigisem. Ten jej jednou pozval na večeři. Slavná večeře však spočívala v tom, že biskup obsluhoval třicet chudých a mrzáků.

„Třicet chudých z mého města je každý večer mými hosty. Unavila vás dnešní služba?" „Třicet chudých a každý večer?"
Berno pozoroval ušpiněný ubrus a zbytky jídla na stole a na podlaze a nakysle páchnoucí skvrny vylitého vína. Vnucuje se mu otázka po smyslu takového jednání. Čte snad arcibiskup jeho myšlenky? Zatímco skládá zástěru, říká:
„Nechtěl jsem vám dnes večer poskytnout nějaké divadlo, opate Berno." Poprvé ho pan Willigis nazval jeho titulem. Slova, která následovala, budou mít velký význam pro jeho úřad na Augii.

„Každý večer sloužím těmto nepatrným bratřím, a v nich Kristu. Víte, že se mi projevuje velká úcta a prokazuje čest. Proto potřebuji tuto večerní službu, kdy nejde o moc a uznání, o slávu a čest nebo o zisk a krásu. Tato služba, kterou mi Pán uložil, je pro mě ta nejcennější. Chápete? Opate Berno, možná, že vaši bratři, kteří vás na Augii s úzkostí očekávají, jsou také takovým zástupem, chudým na těle i na duši, chorým a neduživým, bez naděje na nějakou budoucnost. Stali se chudými bídou, utrpením nebo vinou? Co na tom záleží? Jsou chudí a potřebují vaši pomoc. Buďte těmto ubo¬žákům otcem... abbas... opat! Služte jim s milosrdnou láskou. Nasyťte je. Utěšte je. Obvažte jim rány. Dejte jim svou láskou zase naději a budoucnost. Ať vám pro našeho Pána v lidech na Augii žádná služba není příliš těžká nebo nepatrná. Dejte jim svým jednáním zakusit, ze náš Bůh je Bohem dobroty a lásky."
Zmožen únavou, chce se šedý arcibiskup vzdálit. „Dejte mi své požehnání," poprosil Berno. Tuší už cosi z vnitřní velikosti a svobody tohoto proslulého muže.