Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku

Autor knihy: Inna Rottová
Nakladatelství: Nakladatelství Bondy

Tatínek Inny Rottové pocházel z Čech. Odtud odešel do Francie a po první světové válce se do Čech opět vrátil. Po pogromu v Holešově odešel do Polska, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Rodiny obou mladých lidí však tomuto svazku nepřáli, a tak spolu odešli do Ruska. V předválečném Leningradu prožili několik šťastných let, během kterých se jim narodila Inna, autorka této knihy. A pak, 8. září 1941, uzavřel Hitler kolem Leningradu smrtící kruh. Při následném bombardování se podařilo zničit i mnoho skladů potravin, takže Němci i mnoho sovětských spojenců očekávali, že Leningrad brzy padne a Hitler se projde po slavné Něvské třídě. Během následující dva a půl roku trvající blokády zemřelo hladem půl milionu civilistů a mnoho vojáků, ale Leningrad odolal. To mělo velký vliv na průběh druhé světové války.

Jak tohle mohli obyvatelé Leningradu přežít a prožít? O tom vypráví Inna Rottová ve svých jedenácti povídkách. Nejde o deníkový záznam z této doby (těch bude asi taky dost, i když já jsem dosud žádný nečetla), ale o soubor povídek literárně zpracovaných a propojených postavou Julie. Autorka v nich ale určitě vychází ze zkušeností svých i dalších lidí, se kterými se setkala, či o jejich příbězích slyšela. Sama blokádu prožila jako malá holčička.

Události z blokády Leningradu jsou tak hrůzné, že se čtenář může ptát, jestli vůbec má sílu o nich číst. Tyto námitky si autorka uvědomuje a jakousi odpovědí na ně je její věnování knihy:


Můj muž, kterému jsem tohle všechno šest hodin ve vlaku vyprávěla, řekl:
„Musíš o tom napsat.“
„O té době už bylo napsáno dost.“
„Ale o lásce toho není napsáno nikdy dost.“
„Lidi neradi poslouchají příběhy o válečných láskách,“ namítla jsem.
„Ale rádi poslouchají vyprávění o cizích lidech,“ přesvědčoval. „Vypravuj tak, jak se vypráví spolucestujícím ve vlaku. Neznámým lidem o svých známých. Vypravuj jim o tetě Fáně a modrookém Míšovi. O slepém matematikovi a o němčinářce. O své kamarádce Věře a její nenapodobitelné matce. Už kvůli nim.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. „Udělám to na památku našich matek. A věnuju tyto příběhy tobě.“


Tváří v tvář smrti, přítomné v Leningradu za blokády a přítomné samozřejmě i v této knize, si člověk uvědomuje, co má vlastně v životě cenu a jak i zdánlivě drobná pomoc blízkému člověku mu může zachránit život, nebo taky může stát život toho, kdo už pomáhá z posledních sil. I přesto, že smrt číhala doslova na každém kroku, dokázali si mnozí v Leningradu udržet kulturu a hodnoty, pro které jim stálo za to žít a bojovat o přežití. Na „malých“ příbězích běžných Leningraďanů je vidět, jak moc vlastně mohou „velké dějiny“ zasáhnout do života obyčejného člověka.

Kniha vyšla poprvé pod názvem Šest hodin ve vlaku v roce 1984 a pod tímto názvem se dočkala dalších dvou vydání. V roce 2018 ji pod názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku vydalo nakladatelství Bondy. Škoda jen, že za tu dobu někdo nevěnoval péči jazykové stránce knihy. Rušivé chyby v interpunkci a především v diakritice mohly být odstraněny a kniha by se lépe četla. Povídky (zvláště prvních deset) jsou napsány tak poutavě, že by si takovou péči určitě zasloužily.


Při blokádě byl nedostatek úplně všeho: nejen jídla, ale také tepla a pitné vody. Mnohé věci, které běžně vídáme kolem sebe, nebyly samozřejmostí. Když Julie po blokádě videí téct vodu z fontány „jen tak, pro okrasu“, je to pro ni něco, v co už nikdy nedoufala, že uvidí:


„Tak to je ona,“ ukázal ředitel.
Dívka se na podstavci nakláněla nad rozbitým džbánem. Tekla z něho opravdová čistá voda. Jen tak pro okrasu.
„To víte, není to žádné umělecké veledílo,“ vykládal dál. A znělo to, jako by se omlouval. „Jenže si ji tady v závodě oblíbili.“
Pozorně jsem si ji prohlížela. A tu jsem uviděla to, co jsem hledala.
„Hlavu má předválečnou!“

Celá šťastná jsem ukazovala na skoro neviditelnou rýhu na krásném dlouhém štíhlém krku.
Chtěla jsem se podívat, jestli pořád ještě pláče. Ale nešlo to. Bránily mi v tom růže.
Byly to zvláštní růže. Vypěstovali je v Leningradu po válce. Měly obrovské květy a odolávaly nejprudším mrazům.
Na záhonu větším, než jaký byl tehdy ten náš za blokády, kvetly růže žlutě, bíle a rudě kolem pískovcové dívky se džbánem. Jako pomník Sašovi, který se chtěl stát zahradníkem, ale zahynul, když mu bylo patnáct let.