Kněžím: Slovo a liturgie

Autor knihy: Enzo Bianchi
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

V těchto dnech, týdnech a měsících, kdy máme účast na liturgii více či méně omezenou vládními nařízeními, máme snad také více prostoru zamyslet se nad tím, co pro nás liturgie znamená, co všechno nám dávala – a snad brzy zase dávat bude. Podnětem a průvodcem pro tyto úvahy může být i kniha italského autora Enzo Bianchiho Kněžím: Slovo a liturgie.

Už podle názvu je tato kniha určena především kněžím. Má pro ně být radou a návodem, jak slavit liturgii. Sám autor ale není kněz, jen laik. Liturgie reformované po 2. vatikánském koncilu by se měli aktivně účastnit všichni věřící a všichni máme v rámci křestního pomazání účast na kněžském poslání, proto tato kniha může být užitečná a inspirativní pro všechny věřící, nejen pro kněze.

Liturgie by měla být v centru našeho prožívání života s Bohem, a to jak u kněží, tak u laiků. Právě ona má být tím pramenem, z kterého čerpáme sílu jak pro svůj život z víry, tak pro vydávání svědectví:

Jde tedy o to, abychom liturgickému dění přiznali jeho centrální význam: pokud tento význam není v životě kněze doceněn, odráží se to na celé jeho službě a postupně se vyprazdňuje. Pouze tehdy, když se liturgie slaví s věrohodnou a obnovenou vírou, může proměňovat životy, oslavovat život a dávat mu formu, utvářet samotný život kněze, jenž právě v eucharistickém předsednictví nachází základ své služby předsedání společenství. Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev, ale posvěcuje také kněze. Ať tedy kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, třeba někde v zapomenutých vesničkách „na konci světa“ anebo v anonymních městských aglomeracích s několika lidmi, často starými, dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účasti na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání „Pastýře pastýřů“, Ježíše Krista!

Aniž si to možná uvědomujeme, při liturgii se také mnohému učíme – a to při společné modlitbě, naslouchání i slavení:

Nikdy by se nemělo zapomenout na to, že liturgie je pro každého křesťana také pedagogikou. A když si často stěžujeme na povrchnost a prázdnotu v duchovním životě věřících, měli bychom se také ptát, co jsme je vlastně učili, a to především vycházejíce z liturgie, protože ta je ze strany věřících stále nejnavštěvovanějším místem, kde se mohou setkávat s Božím slovem a kde pramení jejich duchovní život.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že pokud chceme Boha stále více milovat, měli bychom ho také stále více poznávat – a k tomu máme příležitost opět v liturgii:

Kdo nemá lásku a vášeň pro liturgii, nemůže dospět k ars celebrandi, nemůže být schopen cele prožívat liturgii jako místo, na kterém získáváme zkušenosti s Bohem a všemi duchovními smysly stále více poznáváme Pána, abychom ho mohli také více milovat. Jak může ten, kdo nemiluje liturgii, být znamením skutečnosti, že pozemská liturgie, kterou slaví, je v jednotě s liturgií nebeskou? Větší část prohřešků týkajících se ars celebrandi pramení právě z nedostatku lásky k liturgii. Proto chci citovat překrásnou vstupní modlitbu 2. neděle po Seslání Ducha Svatého: „Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést.“

Kéž nás tedy sám Bůh vede ke stále plnějšímu a hlubšímu prožívání liturgie – a to třeba i s pomocí této knihy.

Jiřina Forbelská