Barva nachu

Autor knihy: Alice Walkerová
Nakladatelství: Nakladatelství Argo

Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století?
Před zhlédnutím filmu Stevena Spielberga The Color Purple (česky Purpurová barva) z roku 1985 jsem o tom tušila jen málo. Jeho film s Whoopi Goldbergovou v hlavní roli jsem poprvé viděla teprve nedávno a hned jsem na něm poznala, že byl natočen podle románu v dopisech. Byla jsem opravdu zvědavá a při nejbližší příležitosti jsem se vydala do knihovny pro knihu Barva nachu (v anglickém originále The Color Purple). Vyšla v roce 2001 v nakladatelství Argo v nákladu pouhých 1200 výtisků, z čehož usuzuji, že kniha u nás moc známá není.


Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi.
Jak to stručně a jasně shrnuje Celiin manžel těsně před tím, než od něj Celie odejde:



Dal se do smíchu. Co si myslíš že seš? Nemáš na to někoho proklít. Dyť se na sebe podívej. Seš černá, švorcová, šeredná a navíc ženská. Nejseš, krucinál, vůbec nic.



V dopisech, které Celie píše nejprve Bohu, potom svojí sestře Nettie a v dopisech, které píše Nettie Celii, dokáže Alice Walkerová perfektně vystihnout radosti a naděje i smutek a úzkosti hlavní hrdinky Celie i všech dalších postav. Celie i všechny postavy mluví zcela hovorově a i tuhle rovinu se podařilo překladateli Jiřímu Hrubému převést do češtiny tak, že působí autenticky.



Zvládneš to? zeptala se mě Shug.
No snad ho nezabiju, já na to.
Nech ho žít, řekla ona. Nebude to trvat dlouho a přijede Nettie. Tak ať tě nevidí jak my teď vídáme Sofii.


Ale je to moc těžký, říkám a Shug zatím vyndává svý věci z kufru a ukládá tam dopisy.
Ježíš to taky neměl jednoduchý, říká Shug, ale zvládnul to. Na to nezapomínej. Přece řek: Nezabiješ. A nejspíš chtěl eště dodat: A začneš u mě. Znal pošetilce s kerejma měl co do činění.



Celie i přesto, že není příliš vzdělaná (umí ale číst a psát a může tedy psát dopisy), nad svým životem přemýšlí a její úvahy daly celé knize i jméno:



Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli.
Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.
No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho.
Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum.



Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona.



Stojim nahá před zrcadlem a prohližim se. Co by na mě tak asi měla mít ráda, říkám si. Vlasy mám krátký a kudrnatý protože už sem si je přestala rovnat. Shug jednou řekla že se jí to tak líbí a vlasy se rovnat nemusej. Sem děsně tmavá. Nos je prostě nos. Rty rty. Postavu mám jako každá ženská v letech. Těžko si na mě může někdo něco zamilovat. Nemám vlnitý vlasy barvy medu, není na mě nic roztomilýho. Ani mladýho a svěžího. Zato mám určitě mladý a svěží srdce – jako by krvavě kvetlo.


Hodně si povídám sama se sebou – dyž takhle stojim před zrcadlem. Celie, řikám si, v tvym případě je štěstí stejně jen takovej podraz. Před Shug tě nikdy žádný nepotkalo a tak sis myslela že už je na čase a že to teď vydrží. Dokonce sis myslela že ti patřej všecky stromy. Celá země. Hvězdy. Ale dyť se na sebe koukni.