Divoký kluk Alois Dubec: Z Vlachovy Lhoty do RAF a zpět

Autor knihy: Tomáš Menschik
Nakladatelství: Nakladatelství Argo

„Valašský ogar“ Alois Dubec prožil pestrý a dobrodružný život. Od malička byl dost divoký, sportoval a miloval armádu – velkým vzorem mu byl jeho řídící učitel Janeček, který vedl své žáky k vlastenectví v duchu ideálů T. G. Masaryka. Během druhé světové války pracoval na stavbě Hitlerových dálnic a sloužil jako voják u tzv. vládního vojska. S vládním vojskem byl odvelen do Itálie, kde zběhl k partyzánům. Odtud se dostal do Británie, kde se stal v průběhu roku 1945 kadetem v RAF. Po návratu do Československa ho čekaly různé represe. Nejprve mohl ještě pracovat jako kartograf, pak už bydlel v maringotce a rubal kámen v lomu nebo uhlí v dolech. Sedm dní po ruské okupaci v roce 1968 republiku opustil a emigroval do Švýcarska. Tam žil spokojeně jako úředník až do roku 1997, kdy se opět vrátil do svého rodného kraje.


Přestože nebyl jako voják nikdy zcela v první linii (do RAF se dostal až v roce 1945 a do „ostrých bojů“ už se příliš zapojit nestihl), vždy se choval čestně a podle svého přesvědčení a někdy ho to i dost stálo. Narodil se v roce 1923 a v průběhu svého téměř stoletého života prošel velkou částí Evropy a dopadaly tak na něj evropské dějinné události 20. a 21. století.


Velice zajímavé mi přišlo angažmá Aloise Dubce v československém vládním vojsku, o jehož působení za první republiky a v době druhé světové války jsem toho bohužel před přečtením knihy moc nevěděla:


Jakýmsi architektem naší provizorní armády se stal premiér protektorátní vlády, divizní generál Alois Eliáš. Povolal k sobě brigádního generála Jaroslava Emingera a požádal ho, aby vedl vládní vojsko. Viděl v něm vlastence a zároveň člověka, který pro svou minulost v rakousko-uherské armádě nebude nacistům tolik nápadný. Do nové pozice ho prý Eliáš vyprovodil slovy z Písma svatého: „Buďte nevinní jako holubice a opatrní jako hadi.“

Generál Eliáš se později stal jediným předsedou vlády okupované země, kterého popravili nacisté. Byl zavražděn v červnu roku 1942. Ve vládním vojsku jsem tehdy byl necelý rok. Na nás bylo, abychom odkaz našeho otce-zakladatele nepošlapali. Chovali jsme se přesně podle slov z Písma. Navenek jsme se snažili, aby o nás Němci nemohli pochybovat, ale nebratřili jsme se s nimi a čekali jsme, kdy přijde naše chvíle.


Působivé jsou i pasáže, ve kterých Alois Dubec vzpomíná na své přátele z řad vojáků, se kterými se setkal – a měl mezi nimi opravdu hodně dobrých přátel. Takhle například vzpomíná na Josefa Macka:


Hodně mi přirostl k srdci Josef Macek. V roce 1968 velel stíhacímu leteckému pluku v Žatci. Každý voják by se měl chovat jako on. V den invaze dostal rozkaz uvolnit startovací plochy. Volal zpátky na generální štáb, ale nepodařilo se mu navázat spojení. Vůbec se mu to nelíbilo, tak nechal ranveje zablokovat. Všechna sovětská letadla musela do Prahy.

„Lojzíku, já nejsem žádný hrdina. Já jsem postupoval přesně podle předpisů,“ vyprávěl mi. Rozkazy směl přijímat pouze od předem určených lidí v armádě a na ministerstvu obrany. Nikdo z nich se neozval. Volal mu nějaký plukovník, kterého ani neznal. „Rozhodování jsem neměl těžké,“ vzpomínal Jožka. Jeho letiště obsadili Rusové pozemními jednotkami. Jožku vyhodili ze strany a později z armády. Prý měl v srpnu 1968 jako velitel pochopit, že se jedná o mimořádnou dobu. Jinými slovy měl zapomenout na to, že je voják, který ctí rozkazy. Úžasný, čestný a přímý člověk. Takové lidi potkávám moc rád.


Nedávné dějiny československé i evropské bychom si měli stále připomínat. Konkrétní vzpomínky pamětníků nás do nich mohou živě vtáhnout. Alois Dubec byl asi jedním z posledních letců RAF, který ještě mohl vydat svědectví. Do RAF totiž vstoupil ve svých 22 letech a zemřel v roce 2019 v požehnaném věku 96 let. S tím, jak nás opouštějí očití svědkové, stává se písemné svědectví o době, kterou prožili a jak ji prožili, ještě důležitějším. Za jeho zaznamenání patří dík Aloisi Dubcovi i novináři Tomáši Menschikovi, který jeho vzpomínky zaznamenal.