Kardinál Mindszenty. Vyznavač a mučedník

Autor knihy: József Közi Horváth
Nakladatelství: Centrum pro studium demokracie a kultury

Statečný maďarský muž a kněz József Mindszenty se několik let před komunistickým pučem v Maďarsku stal arcibiskupem v Ostřihomi – tedy prvním z maďarských biskupů – a v roce 1946 se stal kardinálem. Žil skromným způsobem života a pro svou diecézi byl skutečným pastýřem. Rád navštěvoval prosté věřící lidi, snažil se zmenšovat velké farnosti, podporovat výuku náboženství apod. Ale zajímaly ho i přirozené potřeby jemu svěřených lidí. Pro městské obyvatelstvo zdecimované 2. světovou válkou zorganizoval potravinovou pomoc z venkova a pobyty pro městské děti na venkově na čerstvém duchu. Věřící v jeho diecézi ho měli rádi. Toto nadšení ale ani v nejmenším nesdílel komunistický režim, kterému kardinál Mindszenty od začátku odmítl „jít na ruku“ v podobě jakýchkoliv kompromisů. Jeho postoj byl velice odvážný a komunistická reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Byl zatčen, uvězněn a surově vyslýchán. O jeho pronásledování napsal papež v listu maďarským biskupům:

Pamatujte stále na to, že je třeba kvůli svobodě církve a jejím posvátným právům nejen přijímat námahu a bolest, nýbrž že se musí obětovat i život, bude-li to nutné…“

Na svobodě se ocitl v roce 1956 v průběhu budapešťského povstání. Podařilo se mu dostat na americkou ambasádu, kde byl internován až do roku 1971. Odtud pak odjel do exilu do Říma a do Vídně. Z exilu jezdil na pastorační cesty především za maďarskými krajany po celém světě, pořádal přednášky a psal své paměti. Papež Pavel VI. prohlásil jeho biskupský stolec za uprázdněný, aby usnadnil jednání Vatikánu s maďarskou komunistickou vládou. Zemřel v roce 1975 a byl pochován v Mariazell. V roce 1991 bylo jeho tělo přeneseno do katedrály v Ostřihomi a slavnostně uloženo tam. Až v devadesátých letech byl plně rehabilitován a byl zahájen proces jeho svatořečení. V roce 2019 byl papežem Františkem prohlášen za ctihodného.


Jeho životní cesta byla plná utrpení. Často se ocitl v obtížných situacích, ale vždy se zachoval podle svého svědomí a v souladu se svým posláním hlásat Kristovo evangelium. Toto o něm napsal Otto von Habsburg, prezident Panevropské unie:

„Mindszentyho cesta je od začátku do konce rovná jako šíp. V osmi desetiletích jeho života nenajdeme ani úskočný oportunismus ani dvojsmyslné dohody s držiteli moci. Nezpronevěřil se nikdy sobě ani svým zásadám… Jeho postava ční nad námi a přeroste i dnešní dobu. Tak zvaní velikáni našich dní – ať už to jsou světské nebo církevní veličiny – upadnou během několika desetiletí v zapomnění. Jméno Mindszenty stojí však už dnes na stránkách historie, jako jméno Leonida ze Sparty, jenž se stal vzorem pro celá tisíciletí. Aby splnil svou historickou úlohu, neměl Mindszenty zapotřebí žádných titulů, žádných vnějších znaků. Jméno Mindszenty je synonymem pro odvahu, toto jméno je programem. Když Evropa překoná svou slabost a až se křesťanství stane na této Zemi opět tvůrčí silou, nestane se to kvůli zbabělcům, nýbrž tím, že se Evropa stane hodnou Mindsezntyho.“

Svým životem se připodobňoval Kristu, když snášel příkoří nejen od nepřátel církve, ale často i zevnitř církve. To vše vyjadřuje i malý obrázek, který měl po celou dobu stále u sebe:


Jeho oltářním obrazem byl svatý obrázek z dílny jednoho trapistického kláštera v severní Francii, který představoval Krista korunovaného trním. Tento svatý obrázek mu poslal měsíc před jeho zatčením neznámý příznivec s následujícím rukou psaným věnováním: „Devictus vincit“ (poražen vítězí). Když byl odvlečen, vzal si obrázek s sebou do Andrássyho ulice, do vězení v ulici Markón, do sálu, kde byl vyslýchán, do nemocnice sběrného vězení, pak do blázince a odtud zpět do nemocnice; doprovázel ho do Bucsuszentlászló, Felsöptény, Budína, do polovičního vězení amerického velvyslanectví a konečně do emigrace. I při cestách po světě měl malý obrázek vždy u sebe.


Jsem ráda, že se k českým čtenářům dostává životopis kardinála Mindszentyho. Tím, že je komunistická totalita (byť v trochu jiné podobě) součástí i naší národní paměti, může nám být jeho postava blízká a pochopitelná. Osobně bych uvítala podrobnější informace o životě kardinála Mindszentyho, případně více jeho vlastních textů z jeho vydaných Vzpomínek, nebo novější životopis, který už by byl napsán pro současnou dobu. Životopis Józsefa Köziho Horvátha byl napsán už v roce 1977. I tak je ale dobré dozvědět se o kardinálu Mindszentym alespoň něco – a třeba se této knize podaří vzbudit další zájem o tohoto maďarského kandidáta svatořečení. Maďarský kardinál József Mindszenty nám může být svou statečností v následování Krista a v obětavosti pro hlásání evangelia vzorem, i když často nedostižným.