Trosečník sibiřský

Autor knihy: Světlana Glaserová
Nakladatelství: Nakladatelství Plus

Kniha Světlany Glaserové Trosečník sibiřský mě provází už několik let. Sama jsem si ji přečetla už v roce 2019. V následujícím roce jsme ji četli s dětmi (v té době jim bylo 9 a 11 let) a půjčila jsem ji odhadem tak dvaceti různým lidem – od žáků základní školy až po důchodce. Všem, kterým jsem ji půjčila, se kniha moc líbila. A je to zároveň jediná kniha v mé knihovně, která je takto „univerzální“ – neboli dokáže oslovit lidi různého věku i různého smýšlení.
Autorka Světlana Glaserová v knize vypráví příběh svého tatínka Václava – napůl Čecha, napůl Rusa, rodáka ze Sibiře. Při vyprávění vychází z jeho pamětí, kterých stihl bohužel sepsat jen první díl, který popisuje prvních patnáct let jeho života. Jeho životní osudy jsou vskutku výjimečné a fascinující.

Václavův tatínek pocházel od Čáslavi, ale v roce 1914 byl odveden na ruskou frontu. V Rusku padl do zajetí a byl odeslán na Sibiř. V západní Sibiři si pak našel manželku, v roce 1918 se tam oženil a chtěl se tam usadit natrvalo. Už v roce 1929 ale odtud musel s rodinou odjet: jeli přes Čeremchovo až za Ural. Tak začíná dobrodružné putování jeho syna, malého Vašíka, po celém obrovském sovětském impériu. Na svých cestách se mnohokrát musí rozloučit nebo naopak zase šťastně shledat s různými členy své rodiny. Jeho cesty ho zavedou i do rodiště jeho otce, Československa, kde s rodinou hledají útočiště. Vašík má ovšem dost dobrodružnou povahu a na jednom místě a u jedné činnosti zpravidla moc dlouho nevydrží.

Nejde o nějaký pohodový výlet, ale o kruté střety s tou „velkou“ historií, která zasahuje do života dospívajícího Václava různě, a často i velice tvrdě. Na své pouti potkává různé lidi – a jak už to bývá, narazí na lidi dobré i zlé, na lidi ochotné pomoci a přátelské i na lidi naplněné nenávistí a starými křivdami. V průběhu Václavova putování se můžeme setkat s mnoha různými lidmi na různých místech a udělat si opravdu dobrou a živou představu o dějinách 20. století v konkrétních osudech lidí.

Knihu si autorka sama ilustrovala a nezapřela při tom své povolání animátorky. Využila staré fotografie, které zajímavě upravila.

Jednou odpoledne jsme si s Vovkou hráli u nás doma, bylo to v únoru, tedy přesně 23. 2. 1937. Venku byla ovšem toho roku na únor nečekaná obleva a vypadalo to tam, jako kdyby zrovna roztály ty veliké jarní sněhy. Stál jsem zrovna u okna a najednou jsem zahlédl, že před naším domem zastavil černý automobil a z něho vystoupil táta a ještě nějací dva cizí chlapi.
Pro návrat otce z práce to byla velmi neobvyklá denní doba, a tak první, co mě napadlo, bylo, že se mu něco stalo.
„To jsou oni,“ pronesl Vovka zachmuřeně, když viděl chlapy v dlouhých kabátech.
„Kdo oni?“
„Ti, co nám přišli říct, že se máme vystěhovat do Kulačevky.“
Podlomily se mi nohy.
„Já už raději půjdu,“ začal se Vovka pakovat pryč.
Oblékl jsem se taky, že ho půjdu vyprovodit. Mezitím už ale otec a ti chlapi vcházeli do bytu.
„To jsou vaše děti?“ zeptal se jeden z nich táty.
„Jenom tenhle,“ ukázal otec na mě.
„Ty tady zůstaneš,“ chytil mě ten chlap za rukáv, když jsem kolem něj chtěl proklouznout. Podívali jsme se s Vovkou na sebe a v ten moment mi bylo už jasné, že je to tak a že opravdu došlo k tomu, čeho jsem se celou dobu v Prokopjevsku obával nejvíc. Vovka odešel a chlapi napochodovali do kuchyně, kde maminka s děvčaty zrovna něco kutily.
„Vy jste Antonie Konstantinovna Kličková?“ zeptal se přísně ten starší a ramenatější.
„Ano,“ kývla vyděšeně maminka.
„Váš manžel je zatčen. Připravte mu nějaké věci s sebou a rozlučte se.“
Když to sestry slyšely, obě se rozbrečely a maminka tam jen tak stála se svěšenýma rukama v té své modře puntíkaté zástěře a dívala se na tátu a táta se díval na ni, tak nějak měkce a pokorně a ještě měl v očích něco, co jsem tam nikdy dřív neviděl. Myslím, že to byly slzy.
„Tak nestůjte, pospěšte si! Máte na to sbalení věcí přesně patnáct minut.“
To maminku probralo a začala pobíhat po bytě a shánět věci. Hlavně teplé prádlo.

Jiřina Forbelská