Spánek rozumu plodí příšery

Autor knihy: Aleš Palán, Jan Konvalinka
Nakladatelství: Nakladatelství Prostor

Pandemie koronaviru přinesla mnoho otázek, na které není jednoduché najít odpověď. Aleš Palán se rozhodl zeptat se na ně (ale samozřejmě nejen na ně) předního českého biochemika, prorektora Univerzity Karlovy, ale také katolického křesťana a varhaníka Jana Konvalinky. Rozhovor spolu vedli od dubna do září 2020.

Zhruba stejně prostoru jako textu rozhovoru je v knize věnováno fotografiím Jana Šibíka. V průběhu léta 2020 nafotil Jan Šibík Jana Konvalinku v různých situacích a na různých místech. Dále jsou v knize zařazeny fotografie z karantény na jaře 2020, které pořizoval od prvního do posledního dne této karantény. Některé fotografie z karantény jsou velice zajímavé, ale celkově se mi asi víc líbily snímky Jana Konvalinky (byť se velice nerad fotografuje a v knize přiznává, že fotografovat se pro knihu pro něj bylo utrpení). Spojení textu a fotografií způsobuje, že je kniha poměrně velká a těžká (podobně jako rozhovory Aleše Palána se šumavskými samotáři), takže do kabelky si ji asi nevezmete. Na druhou stranu můžete mít zážitek jak z jejího čtení, tak z jejího prohlížení. Určitou nepříjemností pro některé čtenáře může být velice drobné písmo v textu knihy, mně ale nevadilo.

Aleš Palán je skutečně výborným tazatelem, který se umí ptát dobře a zajímavě. Takže z jeho rozhovoru se dozvídáme jak o životě Jana Konvalinky – jeho cestě na vysokou školu, rozhodnutí pro vědeckou dráhu i jeho cestě k víře; tak i o jeho současném pohledu na život, pandemii koronaviru, vědeckou práci, současnou českou společnost, hledání pravdy a naděje a mnohé další.

Celý rozhovor byl pro mě jedním velkým dobrodružstvím, které mě bavilo od začátku až do konce a při kterém jsem více poznala jednoho z našich současných vědců, který je pro mě velice inspirativní osobností.

Jedním z nejdůležitějších témat, které se prolíná celým rozhovorem, je přání Jana Konvalinky, aby lidé používali svůj rozum a aby se domluvili na nějakých společných mantinelech, které budou všichni dodržovat. Toto téma dalo knize i název:

Vždycky si vzpomenu na Goyovu grafiku „Spánek rozumu plodí příšery“. Slupka racionality a empirického poznání je strašně tenká, hned pod ní jsou různé strachy, hrůzy, předsudky a nenávisti, a proto se jí musíme ze všech sil držet. Demokracie potřebuje racionalitu. Nutně potřebujeme, jak to krásně formuloval Karel Čapek, „rozum společný všem, zkušenost sdělitelnou, poznání platné a zákony ducha svědomí, jež zavazují svobodné muže“. Jakmile ztratíme „zkušenost sdělitelnou a poznání platné“, je pak možné všechno.

Dalšími zajímavými tématy jsou vědecká práce a situace českých univerzit, celá jarní vlna pandemie – a to jak z pohledu biochemika, tak z pohledu občana. Velice zajímavým tématem je pak také vysoká míra nedůvěry v české společnosti – a to jak co se týče vysokých škol a jejich fungování, tak řešení covidové krize i dalších otázek:

Někdy si myslím, že musíme spadnout až na dno. Ale doufám, že nemám pravdu. Krize jako ta covidová nás možná popostrčí, abychom si uvědomili, co je podstatné. A že se nedá všechno svázat do předpisů, že se nemůžeme jen bát zneužití a musíme si trochu víc věřit – a doufat v improvizaci a svobodnou tvořivost. Když toho někdo zneužije, potrestejme ho, ale nesvazujme se předem. Politika se bohužel dělá způsobem, který lidi straší a emocionálně v nich vyvolává dojem, že všude kolem jsou jen darebáci, kteří kradou a podvádějí. A že je třeba přijmout přísné zákony, aby k tomu nemohlo docházet. Druhým extrémem je řízení státu jako firmy, kdy odbouráme všechno, z čeho není přímý užitek, i veškeré diskuse, které jenom zdržují. Což se naštěstí zatím tak úplně nedaří.
Jednoduché řešení nemám. Složité řešení je dlouhodobě pracovat na zvyšování důvěry lidí v systém, ve vzdělání, a koneckonců i v politiky. Nejpodstatnější problém naší země je ona obecná hluboká nedůvěra: k druhým lidem, k výsledkům vědy, k očkování… Tady se pak rodí názory, že svět je řízený spiknutím Židů, zednářů nebo homosexuální lobby. Odtud se dozvídáme, že Země je placatá. A odtud vychází nadšení pro nového spasitele, kterého budeme obdivovat tak dlouho, dokud i on zase nezklame. Lékem je tedy zvyšování důvěry. A vzdělání. V práci a vědění je naše spasení. Hele, já si to fakt myslím.

Jana Konvalinku jsem před přečtením knihy neznala. Z tohoto rozhovoru jsem ho poznala jako muže moudrého a pokorného, který se umí na svět kolem sebe podívat s nadhledem, nadějí i humorem – a toho je nám potřeba i v covidové krizi a bude nám to potřeba i poté, co tato krize odezní. Takže děkuji panu Palánovi, že mě s Janem Konvalinkou seznámil. Až když vyšla jeho kniha, zjistila jsem, že jeden z mých přátel zná Jana Konvalinku i osobně. Svět je prostě malý a o náhody (i o ty způsobené knihami) v něm není nouze.