Safíroví ledňáčci a Glutaman

Autor knihy: Bogdan Trojak
Nakladatelství: Nakladatelství Baobab

A pak skrze potraviny opanuju všechny lidi v této zemi.
Všichni budou poslušně makat v mých továrnách.

Tyto dvě věty z knihy Bogdana Trojaka, vydané v roce 2020 nakladatelstvím Baobab a nominované na ocenění Magnesia Litera, by vás mohly přesvědčit o tom, že literatura pro dospívající mládež jednak může obsahovat hodně aktuální úvahy, jednak může být zajímavá i pro dospělé čtenáře.

Po fenomenálním úspěchu Prašiny Vojtěcha Matochy vyšlo více nových českých knih pro mládež. Dobrodružství klukovských nebo dnes už spíše smíšených part ve stylu Jaroslava Foglara je v nich stále aktuální, jen se přenáší do moderních kulis. Safíroví ledňáčci nás přenesou do současné Prahy, v lecčems ale pro potřeby příběhu upravené. Odehrávají se v přístavní čtvrti Rohansko, ve které má důležitou funkci řeka s přístavištěm, říčními lázněmi, podvodními krčmami a dalšími zajímavostmi. Dalším zajímavým místem, kde se děj knihy odehrává, je velká škola v Rohansku, která má dvě velká křídla, z nichž jedno je celé prosklené. Kromě běžných školních tříd a jídelny zahrnuje i rozlehlý byt ředitele Mečíře a byt školníka Strašnýpes a půdu plnou školních glóbusů, která je postrachem všech žáků. Pak je tu obrovská tržnice se spoustou stánků a restaurací. Jejich existenci ohrožuje obrovský supermarket, umístěný na okraji tržnice, ale neustále se rozpínající. Majitelem supermarketu je záhadný a hrozivý G. A v neposlední řadě hrají v příběhu zásadní roli rotundy – a to jak pražské, v čele s rotundou Sv. kříže, tak i slavná rotunda na Řípu.

V příběhu stojí proti sobě dvě party: partu Safírových ledňáčků, kteří mají kapesní nožíky ve tvaru ledňáčka, tvoří Vojta Kolanda, Loan Bach a Denis Ovesný. Proti nim stojí Hugo Drajer, postrach celé školy, se svými kumpány. Safírovým ledňáčkům se podaří ukořistit deník kapitána Jana Paprskáře, který je přivede na stopu záhady obřího supermarketu. Loan Bach má strach, aby supermarket neohrozil restauraci jeho tatínka, která je součástí tržnice, proto mu už delší dobu vrtá tato záhada hlavou. A tak se Safíroví ledňáčci ještě spolu se sourozenci Justýnkou a Kajetánem vydávají po stopách Jana Paprskáře do mnohých nebezpečí...

Každý z party Safírových ledňáčků musí na úspěšném tažení po stopách Jana Paprskáře něčím přispět. Denis Ovesný například svými často až ztřeštěnými vynálezy:

Použijeme moje obojživelná kola!“ přispěl svojí troškou do mlýna vynálezce Denis. „Už jsem je testoval u nás v přístavu a jsou to dokonalá kola!“ kasal se a jal se je hned se zanícením popisovat:
„Je to geniálně jednoduchá a zároveň ekologická konstrukce. Použil jsem obyčejný silniční bicykl, jehož zadní kolo jsem vybavil menším soustředným lopatkovým kolem, jaké znáte z parníků. Přední i zadní kolo jsem pak opatřil přídavným rámem, k němuž jsou přichycená kloubová polohovací ramena zakončená plastovými barely z kancelářských automatů na vodu. Ty tvoří jednoduché plováky, které kolo nadnášejí. Když hydrocyklista vjíždí do vody, stlačí polohovací páku a plováky spustí do spodní, aktivní polohy, pořádně do toho šlápne, roztočí lopatkové koleso a pluje plnou parou vpřed! Při výjezdu z vody plováky zase zvedne a jede se dál! V sobotu dokončím poslední, páté hydrokolo.“
„Tak to budeme opravdický cyklistický peloton!“ jásala Justýnka.
„Jen doufám, že v tom pelotonu neutonu!“ zarýmoval si Kajetán, který neholdoval sportu.

Kromě napínavého dobrodružného příběhu má kniha ale i další vrstvy. Je bohatě a výpravně ilustrovaná Jindřichem Janíčkem. Co se týče textu, v něm najdeme zajímavé popisy míst, na kterých se děj odehrává (v nich se taky mísí pražské reálie s fikcí a fantazií), jednak na mnoha místech i hrátky s češtinou a jednak i etický a úvahový rozměr. Například: Kam až může a má zajít nadaný vědec se svými pokusy? Dalším velkým tématem knihy je jídlo. Takto například uvažují Loan Bach s prodavačem Áhilem v tržnici:

„To máš tak,“ pohlédl na Loan Bacha Áhil a do prstů vzal zkumavku uzavřenou korkem, v níž byla pokroucená černá tyčinka, „toto je vanilkový lusk z dalekého Madagaskaru. Roste divoce v deštných pralesích, sbírá se ručně a pak se suší na slunci. Má nezaměnitelnou vůni. A tady,“ pokračoval Áhil a ukázal Loan Bachovi malou lahvičku s čirou tekutinou, „tady je roztok umělého vanilinu, který vyrobili v továrně. Přivoň si k obojímu.“
Loan Bach nejdříve otevřel zkumavku s černým luskem, přiložil ji k nosu, pak přivoněl k druhé lahvičce s roztokem, celé to několikrát opakoval a pak nejistě řekl: „Já nevím, Áhile, umělá vanilka voní možná ještě výrazněji než vanilkový lusk, ale zároveň je ostřejší a pichlavější.“
„Správně,“ pochválil ho Áhil. „A v tom je ten rozdíl. Obě vůně jsou ve své hrubé podstatě totožné, ale jemnou a čistou vůni přírodní vanilky, která vznikala dlouhým, přirozeným a trpělivým způsobem, nelze ničím nahradit. Proto ji tvůj tatínek přidává do zmrzliny, kterou pro děti ve své restauraci připravuje.“
„Ale co to má společného s velikým supermarketem a zeleninou, která nemá chuť?“ zeptal se nechápavě Loan Bach.
„Mnoho, hochu,“ vysvětloval dál klidným, měkkým hlasem starý Áhil, „vanilkový lusk z pralesa je sice velejmný a elegantní, zároveň je však vzácný, a má proto svoji cenu. Tvůj tatínek proto připravuje pravou vanilkovou zmrzlinu jenom v neděli a je to pro všechny malý svátek…“
„Denis se po ní může utlouct!“ skočil Áhilovi do řeči Loan Bach.
„Ubezepčuji tě, že i já si pro ni v létě lítám na létajícím koberci,“ usmál se Áhil a mrkl při tom na Loana. „Avšak většina dnešních lidí chce mít vanilku obden, proto se hrne do velkého supermarketu a nakupuje hromady vanilkového cukru, který je levný, protože žádnou pravou vanilku neobsahuje. A tak je to se vším, co je v nekonečných regálech toho obřího obchodu. Umělá vanilka má jenom tu výhodu, že na rozdíl od jablek, rajčat a celeru, který jste tam s tatínkem koupili, alespoň voní.“

Pro mě byli Safíroví ledňáčci knihou pro mládež, která kromě napínavého dobrodružství nabízí i něco navíc – a tak si v ní mohou přijít na své i náročnější čtenáři z řad dětí, dospívajících i dospělých.