Exotova abeceda

Autor knihy: Ladislav Heryán
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Otce Ladislava Heryána znám sice osobně z doby, kdy jsme oba bydleli v Českých Budějovicích, ale jeho knihy čtu spíš náhodně. Tu poslední, Exotovu abecedu, mi půjčil kamarád, tak jsem to s ní zkusila a dala si ji do kabelky pro případ čekání ve frontách v supermarketech nebo na děti při vyzvedávání z kroužků a podobně. A musím říct, že mě krátké sloupky otce Heryána, z nichž většina vyšla v Katolickém týdeníku, oslovily.
Poměrně zajímavé je řazení sloupků abecedně podle názvů, které se tak stávají jakýmisi „hesly“ v pomyslné abecedě.

Například „izolace“ je slovem v poslední době mnohem častěji dříve používaným než dříve. Ve sloupku s tímto názvem otec Heryán uvažuje, co se s člověkem děje, když ho od ostatních izoluje jeho vlastní bolest:
Co však dělat, když člověka od ostatních izoluje jeho vlastní bolest? To nesnesitelné trápení, které se navíc ještě násobí tím, jak je nesdělitelné? Říká se, že „sdílená bolest je poloviční bolest“, ale co potom, když to vlastně platí jenom na chvilku a s ještě naléhavější silou se ozve znovu?
Východisko z této situace nachází jedině v Bohu:
Co je nejlepším lékem na bolest, ve které jsme sami? Již nějakou dobu žiji s heretickou myšlenkou, že nejlepším lékem na bolest je chválit Boha. Ne za to, co udělal, jak mi pomohl nebo čemu zabránil, ani za to, jaký je, ale prostě jej chválit jen tak. Jen tak, že je. Jen tak, že tu nejsem úplně sám. Jen tak, že můj život je v něm skryt. Jen tak, že jsme v něm všichni, živí i mrtví.

Samozřejmě – a to mě na knihách otce Heryána obzvlášť těší – ve svých sloupcích nezapře ani své biblické studium, takže se v nich můžeme poučit i o hebrejštině a řečtině a konkrétních textech Starého i Nového zákona. Takto například uvažuje o Utěšiteli:
Jeden z mých oblíbených biblických textů je Iz 51,12–13a: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil?“
Hebrejsky „těšit“ se řekne nacham a participium je menachem, tedy ten, který těší. „Utěšitel“ je oblíbeným židovským jménem, jmenoval se tak třeba izraelský premiér Menachem Begin. I Ježíš v Janově evangeliu hovoří o Utěšiteli, Duchu svatém, ale protože Janův Ježíš hovoří řecky, jeho Utěšitel či Přímluvce je Paraklétos.
Jelikož se hebrejština v přítomném čase obejde bez slovesa „být“ (tedy bez „spony“), ta první krátká větička, doslovně podle hebrejštiny přepsána do češtiny, vypadá takto: „já já váš utěšitel“ („anochí anochí hú menachemchem“). My ji pak proto můžeme chápat třeba i takto: „Já jsem ten, jehož jméno je Já jsem váš utěšitel.“ Jako by Boží podstatou bylo bytí, které těší, nabízí intimitu a vlévá odvahu, konejší a zbavuje strachu a které je nejvyšší formou podpory.
A proč Utěšitel? Protože je přece Stvořitel! „Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil?“
On proto dobře ví, jak nám v tomto světě je.
Jste tak maličcí a pořád se něčeho bojíte! „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit!“ (Iz 66,13), nosit vás v náručí a hýčkat na kolenou (srov. Iz 66,12). Pochopte, že vás chápu, vždyť jsem vás stvořil, vím přece dobře, jak vám je na duši. Chápu i to, že se ve své křehkosti, nepatrnosti a ohroženosti často bojíte i mé nezměrnosti, svatosti a spravedlnosti, stejně jako vám nahání strach třeba velikost vesmíru, obrovská síla klimatických změn, masivní a nekontrolovatelné šíření koronaviru nebo neutuchající proudy muslimských uprchlíků.
Ježíš řekl: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni!“ (Mt 5,4) Nedávno jsem si uvědomil, že je to blahoslavenství existenciální. Jde o slova, která přesně vystihují život člověka v tomto světě, ale člověka milovaného Bohem. Sice vyjadřují, jak na tom jsme, ale on přece ví, jako přece ví každý, kdo má děti.

Ve sloupcích otce Heryána se objevují různá témata. Některé sloupky jsou hodně nadčasové, některé jsou naopak velice aktuální a dotýkají se současných problémů. Některé jsou jen krátkým postřehem ze setkání s konkrétním člověkem. Nemusíte ve všem s otcem Heryánem souhlasit, ale já jsem se ráda na svět kolem na chvíli podívala jeho očima. Někde jsem byla potěšená, někde smutná, někde jsem se pobavila, někde zamyslela… a tak by to myslím u dobrých sloupků mělo být. Srdečně vás zvu se na tuto dobrodružnou cestu vydat taky.