Vánoční tajemství

Autor knihy: Edita Steinová
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Karmelitánské nakladatelství vydalo v novém překladu drobný spis Edity Steinové, v německém originále vydaný v roce 1965. Těchto šest krátkých úvah německé světice 20. století je stále velice aktuálních a hodí se k rozjímání především v době vánoční.


V první úvaze, nazvané Advent a Vánoce, se Edita Steinová zamýšlí nad tím, jak Vánoce očekáváme:
Když se dny začínají zkracovat a na zem se snášejí první sněhové vločky, vynoří se ostýchavě a tiše první myšlenky na Vánoce. A ze samotného toho slova vychází takové kouzlo, že se mu sotva může ubránit kdekteré srdce. Dokonce i jinověrci a nevěřící, kterým starý příběh o Dítěti v Betlémě nic neříká, se chystají na slavnost a přemýšlejí, jak by mohli tu a tam rozsvítit paprsek radosti. Už týdny před Vánocemi se celou zemí valí jakoby vřelý proud lásky. Svátek lásky a radosti, to je ona hvězda, ke které všichni v prvních zimních měsících kráčejí. – Pro křesťana, a především pro křesťana katolického, je však ještě něčím dalším. Jeho vede hvězda k jesličkám s Dítětem, které na zem přináší pokoj. Křesťanské umění nám to staví před oči na mnoha půvabných obrazech a staré písně, z nichž zaznívá celý zázrak dětství, nám o tom zpívají.


V další úvaze, nazvané Družina Božího Syna, který se stal člověkem, uvažuje nad tím, že i krásný vánoční příběh se odehrává na Zemi, mezi lidmi, kteří jsou poznamenáni hříchem:
Takovéto vánoční štěstí už každý z nás jistě prožil. Avšak ještě se nebe a země nestaly jedním. Betlémská hvězda je hvězdou temné noci – tak je tomu i dnes. Hned druhý den odkládá církev bílou barvu a obléká se do barvy krve a čtvrtý den do fialové barvy smutku: Štěpán, mučedník krve, který jako první následoval Pána ve smrti, a nevinné děti, kojenci z Betléma a Judy, které byly krutě zavražděny surovou rukou kata – ti stojí jako družina kolem Děťátka u jesliček. Co nám to má říct? Kde je jásot nebeských zástupů, kde je tichá blaženost svaté noci? Kde je pokoj na zemi? „Na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Avšak ne všichni jsou dobré vůle.


Ve svých dalších úvahách nakonec Edita Steinová hledá východisko pro svůj život – jak žít, když si jsme vědomi své hříšnosti a zároveň jsme už zahlédli světlo vánoční noci, zázrak Boha, který sestoupil až k nám hříšníkům?:

Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit.

A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky.


Edita Steinová nás zve k hlubšímu promýšlení nejen „tajemství Vánoc“, ale také toho, jak toto „tajemství“ přenášet do svého běžného, každodenního života. Srdečně všem čtenářům její knihy přeji, aby v ní našli inspiraci právě pro svůj současný život.