Šikmý kostel druhý díl. Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945

Autor knihy: Karin Lednická
Nakladatelství: Nakladatelství Bílá vrána

V pokračování své románové trilogie Šikmý kostel se spisovatelka Karin Lednická vrací na místa a k postavám, které už známe z prvního dílu. Kostel sv. Petra z Alkantary, který dal trilogii jméno, stojí v tomto díle už mlčenlivě stranou, středobodem děje je městečko Karvinná i se všemi doly, které se na jeho území nacházejí. Tentokrát se časově autorka posouvá do let 1921–1945 a kniha je oproti prvnímu dílu mnohem obsáhlejší – má úctyhodných 606 stran.


V tomto období zažívají hlavní postavy knihy – tedy Barka, Julka, Fanka a jejich rodiny samozřejmě mnoho strastí osobních i dějinných. Zvláště v období před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebyl život snadný nikde na území českých zemí, v tomto regionu ale ožily staré národnostní střety, které rozeštvaly i dosavadní přátele, členy jedné rodiny, nebo je od sebe zcela odtrhly násilným vystěhováváním, posíláním do lágrů všeho druhu (nejen těch koncentračních, a do těch se v těchto místech nedostávali zdaleka jen židé).

Rozdělal oheň v kamnech a uvařil si hrnek kafe. Ukrojil si krajíc chleba, vzal si k němu kus slaniny ze spíže. Nekonečnou prázdnotu nadcházejících hodin zaplnil usilovnou prací: naostřil kosy, hrábím doplnil vylámané zuby, uchystal půdu pro první letošní seno, dříví do zásoby naštípal, hnůj vykydal a vyvezl, také zeleninové záhony vyplel, protože i tato opovrhovaná ženská robota ho uchránila od trýznivého přemýšlení a žalu.

Vyčerpaný zbylou kocovinou i celodenní dřinou usnul velmi brzy. A nazítří už od rána čekal, až za brankou zastaví bryčka s Fankou a dětmi.

Poznala okamžitě, že se něco stalo. Zvedl se z lavice na zápraží a vyběhl za ní. To nikdy předtím neudělal. Objal ji. To už taky dlouho neudělal. Doširoka otevřenýma očima se ho zeptala a on v odpovědi rovněž šetřil slovy: „Maminka umřela. Pohřeb bude zítra.“
Zavřela oči, přitiskla si rozevřenou dlaň na tvář a tehdy poprvé řekla: „Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tady nebyla.“

A opakuje si to i teď, když ráno po pohřbu sedí u snídaně. Vyčítá si nejen svou nepřítomnost, ale i nedobré myšlenky ze svatby. Jak jen si mohla říkat, že Tomka miluje méně, než milovala Andrzeje? Jak mohla být tak nevděčná? Byl to přece on, kdo jí poskytl jistotu a zázemí, kdo jí dal syna. Nejraději by se neviděla.


Nikdo jí nevěnuje pozornost – také ostatní ženské mlčky stojí, některé s očima upřenýma kamsi za závoru, dovnitř šachty, jiné hledí k zemi.
„Ví se už něco?“ zazní do dusivé atmosféry Barčina otázka, ale jedinou odpovědí je zakroucení hlavou starší ženy v šátku, která stojí hned vedle.
Čas lepkavě plyne.

Barka už vyčerpala všechny modlitby; myšlenky se jí začínají rozutíkávat nebezpečným směrem. Znovu jí před očima vyvstává mrtvý Ludwik a ani zavřená víčka nedokážou tu nechtěnou vizi zahnat. Jeho tvář má barvu voskovice z kostela, ztuhle leží v jakési neznámé místnosti po boku dalších zabitých kamarádů, ještě má na sobě pracovní oblečení.
Barka se otřese. Ne, tohle si nesmí představovat! Ale sotva s největším vypětím zažene hrůzný obraz provizorní márnice, hlavu jí zatemní jiná zlá myšlenka. Jak jen byla pošetilá, když si chtěla Marii stěžovat, že už se s Ludwikem dost často neobjímá! Ano, teď už to ví naprosto jasně: rouhala se, a tohle trápení má za to.

Co by teď dala za jistotu dalších dní, které kolem ní probouří jako jarní řeka a ona usne dřív, než stihne položit hlavu na polštář! Hlavně když vedle ní nebude prázdno! Už nikdy nebude žehrat na svůj dobrý život, slibuje sobě i Bohu, a toho druhého znovu a znovu úpěnlivě prosí, aby jí muže nebral, protože bez něj si žití představit nedokáže.

Vzpomínky ji zanesou do sklepního bytu k Mokrošce, kam je před třiceti lety zahnala tatínkova smrt při výbuchu na Janu-Karlovi. Najednou znovu živě vidí, jak tam přežívají namačkané mezi plesnivými zdmi, nad nimi rachot a halas hospody, uvnitř šero, protože věčně umouněné okénko nevpustilo dosti světla, zatuchlý vzduch, prosycený marností. Dvanáct let! Dvanáct let v neútulném kamrlíku, dvanáct let nekonečné dřiny, která mamince zamořila krev zatrpklostí.


Vypila velkou štamprli, aby uklidnila rozechvělé ruce a žaludek, sedla si ke stolu a s hlavou podepřenou hleděla z okna na obrys svatého Jindřicha, který temněl v padajícím soumraku. Při pohledu na vznešenou siluetu s křížem v ní znovu začala bublat zlost: kdyby ten Bůh byl co k čemu, kdyby se dalo věřit v jeho dobrotu nebo aspoň v to, že existuje, mohla by se teď pomodlit. Jenomže jak se má modlit k někomu, kdo nejspíše vůbec není, a pokud ano, tak je všechno, jenom ne milosrdný?

Ještě chvíli nad tím soptila a pak se zarazila: zlobí se na Boha za to, že existuje?
Není spíše nazlobená sama na sebe, protože v něj nedokáže uvěřit a teď se nemá ke komu pomodlit?
Nesmysl, zavrhla to všechno vzápětí. Obešla se bez něj celý život. Nechybí jí Bůh. Chybí jí možnost něco udělat. Odjakživa byla zvyklá problémy řešit, klacky naházené pod nohy překračovat nebo je rovnou odhodit a jít dál svou cestou. Jenomže teď se cítila zahnaná do pasti. Ani kdyby se rozkrájela, stejně nenajde způsob, jak zažehnat hospodářskou krizi, umlčet německého křiklouna s knírem nebo všechny ty vzývače velkého Polska.
A jak se zdá, nedokáže ani najít cestu ke svému muži.
Kdesi se jí ve všem tom zmatku ztratil, zdá se.


Fanka nehledá spravedlnost, dávno na ni přestala věřit. Už ve dvanácti letech pochopila, že spravedlnost neexistuje, a v průběhu života se o tom tisíckrát přesvědčila. Nechce vědět, proč se tady ocitla a jak dlouho tady musí zůstat.
Dávno zjistila, že kladení zbytečných otázek je leda zdrojem rozčarování.
Namísto toho se v sobě snaží nalézt postoj, který jí pomůže přečkat čas mezi ranním řevem dozorce, jenž svou řezavostí dokáže zvednout polobdělé mátohy z podlahy a nahnat je k nástupu na práci, a mezi návratem zpět, kdy se jí sice ruce i nohy chvějí vyčerpáním a z hladu se jí točí hlava, ale zároveň má před sebou příslib krátkého hovoru s Anuškou, pomazlení s Tomaszkem. Naběračku, z níž do nastavené misky vychlístne večerní příděl polévky. A třeba i setkání s Bogdanem a Henrykem, když se zadaří.
Nesmí v sobě utlouct naději.
Nesmí se nechat promořit strachem.

Každý večer před usnutím neslyšně pronáší krátkou modlitbu. Neprosí Boha, aby jí dal větší pokoru. Právě naopak. Žádá o dostatek vzdoru a hrdosti.
To jsou mnohem lepší společníci pro její vysosanou duši; ti sílu naopak přidají. Vůbec nevadí, že stojí na vachrlatých základech.
Fanka na každodenní cestě k sebezáchraně krkolomně kroutí nesmyslné myšlenky – smrtelnou vyčerpanost přičítá na vrub vlastní zhýčkanosti, tomu směšnému lpění na posteli, na hrnku horkého mléka k snídani nebo na proudu vody ze studny, který smyje celodenní pot a prach z práce na poli.


I ve všeobecně těžkých časech a při všech osobních starostech prožívají postavy Karin Lednické okamžiky prosté radosti:
Celé roky proti Bohu brojila, vysmívala se mu, pohrdlivě popírala jeho existenci. Ne snad že by v něj teď uvěřila – stále byla přesvědčena, že pro ni tady není –, ale pod gotickou klenbou kostela svatého Václava v Hustopečích se v ní najednou cosi změnilo. Zlomilo. Rozhlédla se po svatebčanech ze strany ženicha. Těmto lidem by se neodvážila říct jediné slůvko, které by mohlo znevážit jejich víru. Čím to? Proč to doma dokáže, a tady jí to připadá nepředstavitelné? Je to pouze tím, že na vlastní si člověk snáze dovolí? Je to způsobeno místem, kde žije a jehož drsnost ji připravila o schopnost věřit v dobrotu Božích úmyslů? Anebo se dnes opravdu událo cosi výjimečného?

Nepochopitelná, mihotavá myšlenka poletovala Julčinou hlavou; dráždivě nedostižná a úskočná. Párkrát po ní zkusmo chňapla, ale pak to vzdala. Jestli to má někdy pochopit, pak to pochopí. A když ne, nic se nestane. Silou vůle zahnala rozčilující úvahy a přiměla se sledovat obřad. Václav stál hrdě vzpřímený, ve svatebním obleku nezvykle důstojný, o tolik jiný, než když s ním poprvé rozmlouvala na louce u darkovského lesa při sběru kopřiv. „Až skončí válka, zase budu truhlář,“ řekl jí tenkrát odhodlaně. Kdepak by ji napadlo, že mu jednou půjde na svatbu!
A kdepak by ji napadlo, že se s ním bude o svatební veselici divoce točit v kole!

Točila se, točila, a housličky jim k tomu divukrásně hrály, cimbál zvonil a basa nohám poroučela, aby byly ještě rychlejší, a pak už se točila nejen ona s Václavem, ale taky všechno kolem, i svatebčané u dlouhého stolu s bílými ubrusy se proměnily v protáhlé šmouhy, zpěvákovo eeeej se neslo k nebi, na kterém už problikly první hvězdy. Vzduch voněl a hladil jako samet a Julku najednou zaplavilo tolik citů, že když ji Václav celou zadýchanou odvedl zpátky ke stolu, posadila se Jurkovi na klín. Vůbec nevěděla, jestli tím někoho nepohorší, jenže v té chvíli jí to bylo úplně jedno. Sper to čert, co si kdo myslí! Tohle byl její dnešní obřad – to, že se pevně přivinula k Jurkovi. „Jsi můj muž,“ zašeptala mu do ucha a Jurek byl dostatečně moudrý, aby se k té očividnosti nevyjádřil ničím jiným než tím, že ji políbil na rty a objal ji stejně pevně, jako ona jemu stiskala ruku při obřadu.


Usměje se nad tou vzpomínkou ještě i teď, když stojí nad čerstvě zasazenou růží. I dneska je jí hezky na světě. Vlastně je všecko trápení právě k tomu dobré, aby si člověk uvědomil, jak dobře se má, když se věci napraví.
Ani kdyby stokrát chtěla, nenašla by jediný důvod ke stýskání. Má dobrého muže, mají se rádi. Nejstaršího syna už poslali do učení a on si vede natolik dobře, že pro svou matku dostal od majstra růži. Olinka půjde do učení napřesrok k panu Beranovi, co má na Novém Jorku obchod s textilem. Už teď dochází k řádovým sestrám do klášterní školy na základní výuku a před pár dny se pochlubila krásnou výšivkou Panenky Marie.
A Ženka! Chytrá je jak opice, věčně s nosem zabořeným v knížkách. Teď začala chodit do čtvrté třídy a taky do divadelního kroužku, kde nacvičují představení na vánoční besídku. Pan učitel říkal, že je jednou z nejnadanějších žákyň, jaké kdy měl ve třídě. Prý má dokonce hlavu na studia!
Ludwik se dmul pýchou, když to slyšel. „Děvucha je celá po mně,“ usmíval se blaženě. „Když teď vydělávám tolik peněz, budeme ji moct poslat na střední školu, až přijde čas,“ pokyvoval spokojeně hlavou. „Ta nedopadne jako já, aby musela ve čtrnácti nastoupit do roboty.“
Barka mírnila jeho smělé plány. „Nepředbíhej, vždyť je jí teprve devět,“ říkala, aby to třeba nezakřikl, ale v duchu se radovala s ním.

Její dny teď plynou jako klidná řeka v dobře vyhloubeném korytě. Ráno co ráno vypravuje Ludwika na šachtu: na stůl položí krajíc chleba se sádlem, hrnek s meltou a jeho tři pověrčivé ogurky, pak vypraví Leona do učení, Olu s Ženkou do školy, a zůstane doma s menšími dětmi. Po nedávných týdnech odloučení se jich ještě stále nemůže nabažit, druhdy obtížná Wojtkova upovídaná zvídavost jí najednou přijde zábavná a Halinka ji svou roztomilostí rozněžňuje až k dojetí.


Ve svých těžkých životních okolnostech nezbývá postavám Šikmého kostela než hledat naději – často tápavě, ale přece jen hledat:
Čím jsme se všichni tolik provinili, že v tomhle musíme žít a umírat?
Pane, zastav to už, prosí každý večer při modlitbě. Snažně tě prosím, vrať nám, co jsme měli, a my ti za to budeme vděční, vděčnější než kdy dřív. Dopřej nám návrat těch, které odvlekli. A dej lehkého spočinutí těm, které sis povolal k sobě. Jen už nevolej další, snažně tě prosím, nepovolávej už k sobě další.
Vstane od stolu a jde k zásuvce, kde si schovává fotografie. Nemusí se jimi prohrabávat; ta, kterou hledá, je hned nahoře. Často se teď na ni dívá. „Podívejte,“ podá fotografii Emilii Zaleské. „Tady jsem s Fankou těsně před začátkem války. Musely jsme se tenkrát tajně scházet na tržišti, protože Tomek by jí to nedovolil. A možná teď za to pykáme. Že jsme se ani my sami neuměli domluvit. Že jsme si neuměli navzájem odpustit.“
Emilie si fotografii vezme a pozorně si ji prohlíží. Pak ji beze slova vrátí Barce.
„Budu se za duši vašeho muže modlit,“ řekne Barka. Pak zvedne ruku s fotografií: „Za jejich návrat se modlím každý den.“
„To já taky,“ vydechne Emilie. „Jen jsem chtěla… Modlete se i za Wojtka. Myslím, že se připletl k partyzánům.“


Autorka se snaží vycházet ze svědectví pamětníků a žádné ze stran různých sporů (především nárostnostních) nestranit – vždy hledá lidi i s jejich slabostmi i silnými stránkami a jejich příběhy. Patří jí dík za to, že historii tohoto regionu dostává čtivou a napínavou formou do všeobecného povědomí. Těším se na třetí díl celé trilogie i na knihu Životice, která by měla vyjít letos – v ní autorka zpracovává odbornější formou otázku životické tragédie, na kterou narazila při psaní své románové trilogie a která dosud nebyla dostatečně zpracována.