Vojtěch Kodet Bůh své bitvy neprohrává

Autor knihy: Jan Paulas
Nakladatelství: Nakladatelství Katolický týdeník

„Když jsem byl osloven, jestli nechci udělat knižní rozhovor, netušil jsem, co to přinese mně samotnému. Dostal jsem příležitost vracet se ke svému životu… a zamýšlet se nad tím, jaký to všechno mělo pro mě samotného význam. … zjištění, že můj život nebyl cestou od vítězství k vítězství … Musel jsem se postupně prokopat ke svému já, nezatíženému rolemi a funkcemi, očekáváním a pohledy druhých, přiznat svá selhání a postavit se k nim. Nahlédl jsem relativitu všeho, co často tvořilo podstatnou součást mého života.“

Vojtěch Kodet byl a je fenomén. Bylo to v katolických kruzích tak běžné: Přečíst si Kodeta. Jít na Kodeta. Svého času to vtipně glosoval otec Vlastimil Kadlec v závěrečné přednášce jedné charismatické konference: „Dejte si ranní kávu, sluchátka do uší, pusťte si Kodeta…“

Kostel v Brně Zábrdovicích v osmdesátých letech nebyl tradičně z těch, kam by se stahovali mladí. Ale najednou si lidé řekli mezi sebou: Tam je novej mladej a zajímavě káže. Možná to bylo podobné, jako tenkrát v Palestině. Řekli si to mezi sebou a šli si poslechnout o Bohu a nezajímalo je, že nemají dost chleba k večeři. Dodnes si pamatuji to mrazení v zádech a narvaný kostel ve všední den večer, myslím, že to byly úterky a čtvrtky. Poslouchali jsme, jako by nás někdo kropil živou vodou, to je ono! V koutku duše byla obava: někde mezi námi jsou tady určitě tajní. A tohohle kněze nám tady v Brně dlouho nenechají.

Bylo to trochu jako v tom vtipu: ženy říkají: „ To bylo úžasné kázání. Ale už nevím, o čem to bylo.“ A muži: „Odkud to ten chlap má?“ Takže, odkud to měl otec Vojtěch?

Otec Vojtěch v otevřeném rozhovoru vzpomíná na svoji rodinu, na zrání svého povolání ke kněžství, na kaplanská místa, budování kláštera a komunity v Kostelním Vydří, na vznik Karmelitánského nakladatelství, na službu exorcisty. Dává nám také nahlédnout do svého kněžství zevnitř:

Nejde o to, že se kněz nemá obětovat, ale o mylné pochopení oběti. Kněz má na prvním místě žít. Jak může někomu něco dát, když sám živoří? Ale to platí v jakékoli oblasti. To, že se člověk něčeho zříká ve prospěch druhých, je normální součást dospělého života, ale musím také někde čerpat a mít v životě nějaký řád. … Kněžství je také pomáhající profese se všemi úskalími, která to přináší. … Pak se může stát, že zazvoní zvonek a člověku se už k těm dveřím nechce jít. A taková zbožná rada, že tam zvoní Pán Ježíš, ti v tu chvíli moc nepomůže.

Vyprávění a vzpomínky se čtou jako napínavá detektivka. O putování s mladými po Strážovských vrších, o farních kočkách, o povodni ve Velkém Meziříčí, o paní, která sbírala ořechy na farské zahradě. Během četby se ukládá do duše poznání: Jak je požehnané vyrůst v rodině, která dá do života příklad pevné víry:

Když poctivě žijeme, začne to být časem vidět i navenek a lidé se budou ptát, kde to má zdroj. … Vyrosteme v nějakém způsobu žití vztahů, praktikování komunikace. Třeba odpouštět se nejlépe naučíme, když vidíme u svých rodičů, jak se dokážou vzájemně omluvit, prosit za odpuštění – tím nás k tomu vedou. Podle toho, jak se rodiče ke svým potomkům chovají a jak žijí, si pak děti vytvářejí svůj obraz Boha. V tom je velká odpovědnost rodičů.

A další poznání:

Důležitost vytváření malých společenství: P. Posád mi dal důležitou radu: „Dělej, jako by ses neměl stěhovat.“ … Všude, kam jsem přišel, jsem zakládal tato malá společenství nad Božím slovem pro různé věkové kategorie – od důchodců počínaje přes starší i mladší manžele až po mládež a děti. To byla věc, na kterou jsem kladl důraz a která mě pak provázela celým mým kněžským působením.

Za mimořádnými schopnostmi druhých lidí je kromě jiného jejich důkladná příprava: Na jedno nedělní kázání jsem se chystal někdy i patnáct hodin. Nejdřív jsem text evangelia rozjímal a pak si četl různé komentáře. Vlastně jsem se celý týden modlil nad nedělním textem evangelia.

I člověk, který nastoupil na studia na prestižní zahraniční univerzitě, může pečovat o umírajícího tatínka (kapitola Tatínek umírá jen jednou), i člověk který je proslavený a úspěšný, může všechno tohle opustit a starat se o maminku:

Uvědomil jsem si, jaké je to zvláštní pokušení, když kněz nemá svou rodinu, když je schopný a úspěšný, mluví lidem do života, třeba jim i poctivě slouží, ale nemá ve svém životě ten rozměr, který mi Bůh dal až každodenní službou nejprve těm potřebným, psychicky nalomeným, depresivním lidem, obyčejným, prostým, nemocným, a pak mamince. Péčí se dotkneš země, kde se rodí život. A možná se toho života dotkneš právě přes smrt.

A nadto nade všechno pak mějte lásku: Když máš Boha a kolem sebe někoho, koho máš rád a kdo má rád tebe, tak klidně oželíš spoustu jiných věcí.… Bůh po nás opravdu nechce výkon. Chce jen, abychom mu patřili.