Rozbít led Křesťan ve společnosti

Autor knihy: Alexandr Meň
Nakladatelství: Nakladatelství Triáda

Alexandr Meň (1935 – 1990) byl ruský pravoslavný kněz, který jako první v Rusku začal systematicky šířit náboženskou vzdělanost a ekumenismus. Kniha Rozbít led – Křesťan ve společnosti je výbor z jeho článků, přednášek, kázání i dopisů. Jeho myšlenky jsou aktuální i pro nás dnes a tady, ať už se jednalo o fundovaný rozbor situace církve v současné (ruské) společnosti nebo duchovní vedení dcery jeho přítele.

Hlavně si nemysli, že dáš lidem, co je jenom tvé. Když budeš rozdávat, sama budeš bohatší. A pak, my jsme tu jako elektrické vedení, které dává víc, než má. V tom je to kouzlo. Nemluvím samozřejmě o Nejvyšší Skutečnosti, ke které lze filosoficky dojít a zůstat takoví, jací jsme. Ani o teoretickém křesťanství. Jde o dvě věci: Zaprvé: tlouci, hledat Kontakt. Najít Ho. Nepřestat, dokud neuslyšíš odpověď. … A ještě: být zlatem. Vzácným kovem. Kamení je všude hory. Ale zlato je vzácné. I lidskost je vzácná. Duch dobrých vztahů z nás dělá elektrické vedení ne pro teorii, ale pro život. … Za druhé: Je jeden způsob … žít tak trochu (asi dva metry) nade vším. Nedívat se do mikroskopu. Nezabývat se podřadnými věcmi. Chránit si klid a pokoj. Jsou to maličkosti, ale velmi rychle na to zapomínáme. Za třetí: měj se sebou trpělivost. Ať je pro Tebe Tvá slabost školou zdravé pokory, tj. střízlivého sebehodnocení.… Ať Tě Bůh chrání!

Těžištěm činnosti Alexandra Meně byla přímá pastorační činnost i intelektuální pastorace. Alexandr Meň samozřejmě vnímal společenské poměry ve své zemi, ale nepodlehl pokušení svalovat vinu za ateismus v zemi jen na společenské zřízení a politiku, ani neviděl řešení problémů ve změně celého systému. Dokázal jednoznačně definovat, co křesťan dělat může a má.

Pokud se zeptáme upřímně sami sebe, zda se přítomnost křesťanů podobá přítomnosti Ježíše ve světě, pak musíme samozřejmě upřímně odpovědět, že nikoli. Myslím, že se musíme na problém podívat důkladněji a přiznat si, že církev, tedy my křesťané, nereagujeme v dostatečné míře na požadavky společnosti ve směrech, o nichž jsem již mluvil: v hlásání radostné zvěsti, svědectví a přítomnosti.

Jeden vynikající současný spisovatel se zeptal zasvěceného novináře: Jak je možné, že se pravoslavné Rusko stalo státem s masovým ateismem? Dostal následující odpověď: Církev neplnila úlohu, kterou jí dal Bůh, tj. hlásání Božího slova, svědectví a zpřítomňování (Boha v životě). Když tedy mluvíme o budoucnosti a ptáme se, co od nás Bůh očekává ve zbývajícím čase, jak odpovíme?

My, tedy církev, bychom se nyní měli zabývat především těmito třemi body. Kázání znamená, že musíme najít společný jazyk se současnými lidmi, abychom se s nimi na jedné straně zcela neztotožňovali a na druhé straně abychom se od nich neoddělovali zdí archaičnosti. Znamená to, že všechny otázky, které nám klade evangelium, si musíme položit znovu, jako bychom je znovu objevili.

Svědectví znamená, že musíme vyřešit životní úkol - najít své místo v životě, a to nikoli místo v obyčejném významu slova, ale svůj vztah ke všem životním problémům. To jsme ještě nevyřešili.

Přítomnost znamená, že se máme neustále učit, jak se modlit, a stále prohlubovat zkušenost svátostného života, aby naše svědectví nebylo svědectvím ideologie, ale svědectvím o živé Boží přítomnosti v nás. Myslím, že v těchto třech bodech jsou plně obsaženy úkoly pro budoucnost. Někdo by se samozřejmě mohl zeptat, jak má církev reagovat na společenské jevy našeho života apod. Můžu jen odpovědět: tohle se od nás nijak zvlášť nevyžaduje. Všimněte si, že proroci dříve často mluvili o politických událostech své doby, ale Ježíš o nich nemluvil nikdy. Mluvil o tom, co se vztahuje ke každé době. Takže my musíme zároveň žít v současnosti a zároveň současnosti nepatřit.