Čas prázdných kostelů

Autor knihy: Tomáš Halík
Nakladatelství: Nakladatelství Lidové noviny

Soubor kázání vznikl v nejtěžším covidovém období roku 2020, kdy Tomáš Halík z prázdného kostela promlouval nejen ke svým farníkům připojeným přes sociální sítě. Obrovská sledovanost pak stála za vznikem útlé ale myšlenkami nabité knihy.
I s odstupem času je nutné říct, že kázání neztratila nic na své naléhavosti a aktuálnosti, protože schopnost TH reflektovat dění „mimo kostel“ a uvádět ho do souladu s duchovním životem každého z nás je obdivuhodná.


Být „věřící“, to neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností a tím
Jej věrně následovat. Síla víry není v „neotřesitelnosti přesvědčení“, nýbrž ve schopnosti unést i pochybnosti, nejasnosti, snášet tíhu tajemství – a přitom zachovat věrnost a naději.


Kristus nám ukazuje své rány, a tím nám dává odvahu, abychom ani my neskrývali své rány – před druhými a ani před sebou. Všichni nějaké neseme. Někdy jde o trauma z dětství, ze vzdálené minulosti, jindy o čerstvá zranění z bolesti, kterou jsme sami zakusili nebo která na nás dolehla a doléhá ze světa, rány blízkých i vzdálených. Neseme rány, které jsme utrpěli, ale i ty, které jsme sami způsobili – viny, které nám bolestně připomíná naše svědomí.


Bůh sám vložil do Písma rozporná místa proto, aby nás varoval před povrchním, doslovným (dnes bychom řekli: fundamentalistickým) čtením, aby poukázal na to, že biblický text používá metafory a ukrývá další významy.


Ježíšovo slovo „Nesuďte … (Mt 7,1) často chápeme pouze jako pokyn pro náš vztah k druhým. Měli bychom však být pokorní a zdrženliví i v úsudku o nás samých. Jen Bůh vidí vše plně a pravdivě. … Někdy nás v tomto světě s humorem sobě vlastním překvapí tím, že mnohé věci vidí jinak než my a že nás – a to někdy spíše v tom, čeho si u sebe nevážíme, než tím, na co jsme pyšní – může použít k svému dílu ve světě a v lidských osudech.


Přestože v naší zemi … se mnohé kostely vyprazdňují, počet lidí hlásících se k církvím rok od roku klesá a určitý typ křesťanství končí, není důvod k zoufalství a beznaději. Také toto patří k poselství Velikonoc: I v křesťanství musí něco umřít, aby pak mohlo vstát z mrtvých v nové, proměněné podobě.


Chceme brát vážně varovná slova papeže Jana Pavla II., že víra bez přemýšlení, náboženství bez rozumu, jsou nebezpečné. Kardinál Martini, jeden z nejmoudřejších pastýřů církve 20. století a inspirátor papeže Františka, řekl: Nebojím se lidí, kteří nevěří, bojím se lidí, kteří nemyslí.