Půst. L. P. 2022

Autor knihy: kolektiv autorů
Nakladatelství: Biskupství Královéhradecké

Už tradičně před začátkem postní doby vydává Biskupství královéhradecké brožurku, která je jakýmsi „duchovním průvodcem“ postní dobou.


V této drobné publikaci najdete ke každému ze čtyřiceti dnů postní doby evangelium pro daný den, zamyšlení, úryvek z encykliky papeže Františka Christus vivit a vstupní modlitbu ze mše daného dne. Zamyšlení tentokrát psali mladí lidé královéhradecké diecéze a ti, kdo se o ně starají – tedy kněží, kaplani pro mládež a zaměstnanci Diecézního centra pro život mládeže Vesmír. Autoři zamyšlení jsou tedy ve věku 17–38 let. Texty těchto mladých lidí se můžeme nechat inspirovat všichni, ať už jsme mladí i věkem jako oni, nebo mladí už „jen“ duchem.


Brožurka je poměrně malá, ale může nám pomoci se v postní době trochu zorientovat, a pokud si najdeme každý den chvilku na duchovní četbu, můžeme v ní najít vhodné texty – v první řadě evangelium daného dne. Přestože nepatřím do diecéze královéhradecké, ráda jsem si ji vzala při návštěvě manželovy rodiny a těším se, co vše s ní v postní době „objevím“. Zatím jsem si přečetla první zamyšlení třicetiletého mladíka z Litomyšle, zařazené na Popeleční středu, které mě oslovilo:

Přál bych si být co nejvíce sám sebou. Takovým, jakého mě vidí Bůh. Přál bych si, abych nemusel nic před druhými skrývat. Nic dávkovat. Přál bych si, aby mě každý znal až do morku kostí. Ne jenom napůl. Přál bych si, aby mě každý znal se všemi mými světlými i temnými stránkami, abych si už nemusel na nic hrát. Abych mohl být opravdově sám sebou.

Nedaří se mi to. Nevím přesně proč. Možná proto, že chci, aby mě druzí brali. Aby mě měli rádi. Asi ano. Mám strach, že když nesplním očekávání druhých, nebudou mě mít rádi. A přitom sám sebe vnímám jako krásnou bytost. Nedokonalou, chybující, ale krásnou. Jako nádherné stvoření, které si Bůh už od počátku zamiloval a nepřestal vést. Nebojím se toho, že kdyby mě někdo poznal úplně, že bych ho tím ztratil. Ba naopak. Proč tedy neumím být naplno sám sebou?

Myslím, že to úzce souvisí s tím, ve které společnosti se zrovna nacházím. Když vnímám, že mě lidé přijímají, dokážu se více otevřít a naopak. Proč o tom mluvím? Myslím si, že v tom je právě smysl Ježíšovy promluvy „Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému otci.“ Před kým jiným bych mohl být více otevřený než před tím, kdo mě přijímá se vším všudy. Kdo mě miluje více než kdo jiný. Není nic, zhola nic, čím bych Boží lásku mohl od sebe odvrátit. Pokud totiž stojím před někým, o kom vím, že mě opravdově miluje, mohu si dovolit být opravdově sám sebou. Na nic si nehrát. Nefrajeřit. Nepřehánět. Nedělat se ani lepším, ani horším. Taková intimita ale nefunguje bez soukromí. Když se dva lidé milují, určité projevy lásky si vyjadřují ve společnosti a jiné, intimnější, si projevují jen, když jsou spolu sami.

Přál bych si tedy neuhánět lásku druhých silou či přetvářkou. Přál bych si umět se ukazovat i v těch nehezkých chvílích, a to i za cenu toho, že druhé odradím, protože vím, že pravou odměnu lásky mám u Boha vždy jistou.