Jeden německý život. Příběh poslední sekretářky Josepha Goebbelse

Autor knihy: Brunhilde Pomselová, Thore D. Hansen
Nakladatelství: Nakladatelství Ikar

„Jeden německý život není pouze jedním z nejdůležitějších příspěvků ke zpracování holokaustu. Vzhledem k aktuální politické situaci bylo už dávno načase vydat varování dnešním i budoucím generacím.“


Takto knihu svědectví Brunhilde Pomselové, poslední žijící sekretářky Josepha Goebbelse, zhodnotil Daniel Chanoch, přeživší holokaustu.


V únoru jsem v Praze v Divadle v Řeznické zhlédla představení Jeden německý život. Divadelní představení je přímo inspirováno svědectvím Brunhilde Pomselové, sekretářky Josepha Goebbelse, které vydala v roce 2014 ve svých 103 letech v dokumentárním filmu. Na základě filmu pak vznikla kniha vzpomínek Brunhilde Pomselové i zmíněné divadelní představení. Před návštěvou divadla jsem si stihla přečíst vzpomínky paní Pomselové v knižní podobě, takže zážitek jsem měla o to větší, že jsem s jejími myšlenkami byla konfrontována dvěma různými způsoby.


Kniha Jeden německý život má dvě zcela svébytné části. První část, cca 130 stran, tvoří vzpomínky Brunhilde Pomselové na celý její život, druhou část, cca o 70 stranách, představuje zamyšlení německého redaktora Thore D. Hansena na téma „Jaké poučení pro dnešek si můžeme odnést z příběhu Goebbelsovy sekretářky?“. Jednoznačně zajímavější a nadčasovější mi přišla první část, kterou tvoří přímo vzpomínky Brunhilde Pomselové.


Brunhilde Pomselová vzpomíná na celý svůj život a snaží se i o jistou sebereflexi, v tom je její svědectví cenné. Mnohokrát zdůrazňuje, že nebyla žádnou nacistkou, jen pasivní „řadovou občankou“, která se chtěla „dobře uplatnit“ a celkově „se mít dobře“. To jí lze věřit, na druhou stranu dennodenně pracovala na ministerstvu propagandy přímo a osobně pro Josepha Goebbelse – a díky této práci byla velice dobře finančně zajištěná, byť jak sama říká, ve válečných letech nebylo lehké si za vydělané peníze něco koupit. Setkávala se každý den v práci s milými a dobře oblečenými lidmi a to jí v mládí ke štěstí stačilo. Zpětně si své „poblouznění“ (protože nacistické zločiny jednoznačně odsuzuje a tvrdí, že ona sama s nimi neměla nic společného) zdůvodňuje především dvěma věcmi: velice přísnou výchovou rodičů, kdy nebyla vedena k tomu mít a vyjadřovat svůj vlastní názor, a vlastním nezájmem o politiku, způsobeným tím, že u nich doma se o politice nikdy nemluvilo:

Ale jak se na Berlín pěly chvalozpěvy, měl vždycky i svoje stinné stránky. Zejména v téhle době, po prohrané první světové válce. Nezaměstnaní na každém rohu. Žebráci a chudí lidé. Kdo bydlel na solidním místě jako já, na dobrém předměstí, ten tohle neviděl. Existovaly pochopitelně mimořádné čtvrti, kde se to bídou a chudobou jen hemžilo, ale takové věci člověk vidět nechtěl, a co neviděl, to prostě nějak ani nebylo.

Potom v březnu 1933 najednou nacisté vyhráli volby. Nevím, koho mí rodiče volili. Já už si taky nevzpomenu, koho jsem volila. Myslím, že německé nacionály. Barvy černou, bílou a červenou. To se mi jako vlajka líbilo. Volební neděle byly pro nás už jako děti úplně jiné než ty ostatní. Vládla nálada s hudbou a prapory, agitace a v celém Berlíně bylo živo. Volební dny byly docela bláznivé. Ale že se jednalo o politiku… Ta nás mladé vůbec nepřitahovala. A ani nás neovlivňovala.

Nedlouho předtím, v lednu 1933, mě můj přítel Heinz vytáhl do Postupimi, kde si stařičký Hindenburg a Hitler podali ruce. Ani jsem se tenkrát neptala, co je to za volovinu. Vůbec jsem to nechtěla vědět. A on si toho všiml, jak jsem blbá a jak mě politika nezajímá. Určitě jsem ho vůbec nebyla hodna. Ani se mě nepokoušel obracet na víru. Partaj mezi námi nehrála vůbec žádnou roli a ještě v tom roce jsme se stejně rozešli.


Než byla jako sekretářka Brunhilde zaměstnána v rozhlase a pak na ministerstvu propagandy, pracovala pro židovského zaměstnavatele. V té době už chodila provolávat slávu Hitlerovi – ale byla tak zmatená, že si neuvědomovala, že by v tom byl nějaký rozpor:
Ale mě to tenkrát nezajímalo. Pro mě šel život jednoduše dál. A taky jsem ještě pracovala pro doktora Goldberga. Tedy, jemu jsem to samozřejmě neřekla, že jsem byla 30. ledna provolávat slávu Hitlerovi. To jsem neudělala, na to jsem byla zase natolik taktní, abych tomu nebohému Židovi neublížila. To se prostě nedělá. Bylo to všechno trochu rozporné. Ale já jsem to tenkrát nebrala tak vážně. Tyhle věci mě absolutně nezajímaly. Byla jsem tenkrát mladá, zamilovaná dívka. A už je to taky dávno. Už se do toho neumím zpětně přenést. Tenkrát do toho člověk sklouzl úplně snadno.


Jedním z hlavních faktorů přístupu k životu jejího i jejích nejbližších přátel, který Brunhilde Pomselová otevřeně přiznává, byla lhostejnost:
Takže jsme teď měli válku. Ale pokud někdo neměl někoho, koho by povolali, tak to vypudil z hlavy. Život šel zpočátku dál úplně normálně. Potom přišly potravinové lístky a šatenky. Ještě si pamatuju, jak moje matka říkala: „Bože rozmilý, co já té Hildě jenom dám ke svačině?“ Všechno bylo hodně obtížné. Takové byly naše starosti. Ani jsme se nebáli o život mého bratra. Byl ve válce, ale vedlo se mu dobře.
Teprve když na německou půdu dopadla první bomba, tak jsme to pocítili i my, tady v Německu. To nám najednou přišlo na mysl, že jsme o tom přece mohli vědět víc. Byli jsme přece tak lhostejní. No, a pak v novinách začli pomalu tisknout úmrtní oznámení. Bylo jich pořád víc a nakonec jména padlých zaplňovala celou stránku. To už jsme o tom začali přemýšlet.


Takto paní Pomselová vzpomíná na svého šéfa, Josepha Goebbelse:
Goebbels byl pohledný muž. Nebyl veliký, spíš menší. Mohl být trochu větší, aby byl skutečným představitelem něčeho. Ale byl to neobyčejně pěstěný muž, nosil parádní obleky z té nejlepší látky. Vždycky trochu dohněda. Měl pěstěné ruce, jako kdyby k němu každý den chodila manikýrka. Nenašla se na něm jediná chybička, nedalo se mu nic vytknout. Prý byl nesmírně šarmantní a já tomu ráda věřím. Ale vůči nám nepotřeboval projevovat žádný šarm. My jsme byly inventář a patřily jsme k psacím stolům, které tam stály v předpokoji. To bylo všechno. Ale usmát se nebo se zeptat, když tam stály květiny, jestli nemá někdo narozeniny, jak se někdy šéfové chtějí vtírat personálu, tak to ne. Nic takového tam neexistovalo.


Ve válečných časech tvořili „rodinu“ paní Pomselové kolegové z práce. Právě na ně, ne na svoje rodiče nebo předchozí přátele, se obrátila, když při jednom z bombardování Berlína přišla úplně o všechno:
Ještě si pamatuju, jak jsme pak skončili v nějakém cizím sklepě, kde jsem dokonce i usnula. A když se rozednilo, v ulicích bylo slyšet tlampače. Všichni obyvatelé těchto ulic se mají shromáždit v městském parku ve Steglitzu. Ten byl tedy zřejmě v pořádku. Tak jsme se tam vydali. Červený kříž nám tam napřed dal polévku. Moje nejdůležitější věci, peníze a všechno ostatní, prostě to bylo pryč. Zůstala jsem jako ten nejubožejší člověk na světě. Kam teď? Moje kamarádky byly taky vybombardované. Nikdo nemyslel na druhého, všichni mysleli jen na sebe.

Musím do kanceláře, říkala jsem si, tam jsou aspoň lidi, které znám. Musím do kanceláře. Pochopitelně nic nejezdilo, doprava byla ochromená. Tak jsem tam šla pěšky.

A najednou jsem stanula v naší kanceláři. Tam neměli o ničem tušení. Vlastně každý věděl, že byl zasažen Steglitz. Steglitz, Südende, Lankwitz. A protože jsem přišla pozdě, tak už si říkali: „Doufejme, že se nic nestalo. Ona přece bydlí ve Steglitzu.“
Ale najednou jsem tam byla. A v tomhle oblečení. Napřed se museli všichni smát, když mě viděli v tom gala ohozu a s košem v ruce. Dokud jim nedošlo, co se stalo.
Ano, a pak to bylo dojemné. Každý chtěl udělat nějaký dobrý skutek. Bylo to od nich strašně milé. A pak se stalo ještě něco, na co ráda vzpomínám. Jak jsem tam tak stála jako vybombardované ubožátko, vešla najednou dovnitř sekretářka paní Goebbelsové. I ta měla na úřadě ministra svou kancelář. My jsme ji ale nikdy neviděli a skoro jsme ji neznali. Ta pak asi zašla za paní Goebbelsovou a pověděla jí, že viděla jednu oběť bombardování, a vyprávěla jí o té nebohé dívce, o té kolegyni, co teď stojí v kanceláři a má na sobě plesové šaty. „Ano, a ona si nemá co obléct jiného?“ zeptala se. „Kde by taky co vzala? Stalo se to právě dneska v noci,“ odpověděla její sekretářka. „Myslíte, že se jí dá nějak pomoct?“ Poté vzala modrý kostým a zeptala se: „Myslíte, že by to mohla nosit?“ A sekretářka pak ještě řekla: „Ona je taková malá, té nepadne nic. Ta si prostě nemůže jen tak natáhnout nějaké šaty.“ A paní Goebbelsová: „Tenhle kostým jí snad padne. Když tak se dá trochu upravit.“


Paní Pomselová tvrdí, že o nacistických zločinech se dozvěděla až po válce – poté, co byla propuštěna z ruského zajetí, ve kterém byla pět let. Nacistické zločiny odsuzuje, ale nepřipouští si, že by na nich mohla mít nějakou spoluúčast:
Tiskem to prochází pořád znovu. Někdo se vynoří. Nacisté, kteří později po válce dokonce pracovali na německých soudech. Mnozí se přece uměli šikovně vyhnout zodpovědnosti. Já jsem tomu nerozuměla. Taky jsem k tomu neviděla nikde žádný důvod.

Ty naprosto hrůzné věci jsem se opravdu dověděla, až když mě pustili ze zajetí. I o rozměrech pronásledování Židů a koncentrácích. Až do svého propuštění jsem už s nikým nemluvila. S nikým z rodiny, z kolegů, prostě s nikým. Byla jsem v rukou Rusů, a tím to bylo dáno. Všechno, co pak následovalo – norimberské procesy, nová měna v NDR – to všechno jsem se dověděla, až když jsem v lednu 1950 přišla domů, položila matce na stůl 24 marek a řekla jí: „Mami, tak tohle jsem si vydělala za pět let.“ Poslední den mě totiž vyplatili. Matka mi na to řekla: „Dítě, to můžeš rovnou hodit do koše. To jsou východní peníze.


Celkově zajímavější mi přišlo to, o čem paní Pomselová nemluví, než to, o čem mluví. Co se týká její profese, „nechlubí“ se ničím, co se v rámci své práce dozvěděla o nacistických aktivitách. V době, kdy ještě neexistovala moderní digitální technika, a mnohé citlivé zprávy zapisovaly nebo opisovaly právě sekretářky, se zdráhám uvěřit, že by to nebylo vůbec nic. (I když lze připustit, že nevěděla o všem a v plném rozsahu.) Ještě zajímavější je to v osobním životě: až v doslovu je uvedeno, že Brunhilde Pomselová počala dítě a podstoupila potrat, který jí byl doporučen lékařem, protože by těhotenství ohrožovalo její vlastní zdraví. Ve své výpovědi se nezmiňuje ani slovem o muži, s kterým dítě počala, ani o těhotenství, ani o potratu. S Gottfriedem Kirchbachem se Brunhilde seznámila v roce 1936. Byl poloviční žid a vztahovaly se na něj nacistické rasové zákony. Před pronásledováním odjel do Amsterodamu, Brunhilde byla připravená ho následovat, ale on chtěl nejdřív vytvořit podmínky pro zaopatření rodiny. Několikrát ho ještě v Amsterodamu navštívila, ale po vypuknutí války už ho neviděla. Gottfried Kirchbach zemřel v Amsterodamu v roce 1942.


Význam svědectví Brunhilde Pomselové dobře vystihuje redaktor Thore D. Hansen v doslovu:
Dík zasluhuje dobová svědkyně Brunhilde Pomselová za svá stanoviska. Umožnila nám, abychom její neobvyklý životopis uspořádali a uchovali pro nebezpečnou současnost. Její vzpomínky i rozpory mohou být poučením pro nás všechny, neboť svoboda a demokracie dnes potřebují angažovanost a maximální pozornost.