Cesta do Emauz

Autor knihy: Jan Čep
Nakladatelství: Nakladatelství Trinitas

V tomto krátkém výboru představuje Mojmír Trávníček spisovatele Jana Čepa jako poutníka a cituje jeho vlastní slova: „O každém velikonočním pondělí putuji – v duchu a v srdci – do Emauz s Kleofášem a tím druhým učedníkem, což byl – jsem o tom přesvědčen – sám svatý Lukáš.“ (Před koncilní liturgickou reformou se četl úryvek z Lukášova evangelia o cesta do Emauz při mši svaté velikonočního pondělí.)
Mojmír Trávníček vybral krátké úryvky z textů Jana Čepa, které se přímo vztahují k Velikonocům, a tím i k příběhu o cestě s Ježíšem do Emauz.


Jaký význam mělo vzkříšení pro Čepovo vnímání člověka, dobře ukazuje tento úryvek z jeho eseje z cyklu Rodný úžas:
Mezi oblastí ducha a oblastí těla, mezi oblastí času a oblastí věčnosti existuje vztah takové důvěrnosti, že lze nalézt věci nejvyšší ve věcech nejbližších, jak to cítili někteří mystikové i umělci, jak to vyzařuje například z Rembrandtova obrazu učedníků emauzských: tento Kristus zmrtvýchvstalý, ale skrytý za obličejem obyčejného člověka, je typem lidského tajemství. Kdybychom dovedli být naprosto pozorní, kdyby se naše schopnost citlivosti, rozjímání, vnitřního zření ustavičně nerozptylovala, nýbrž soustřeďovala, kdyby nám toto sjednocení, povýšené do stavu modlitby, dovolilo uchopit konečně samo důvěrné jádro každé bytosti, vnitrnost každé věci, smysl každé lidské tváře a každého setkání, byli bychom schopni rozeznat za závojem tvora skoro svátostnou přítomnost Boha, zároveň skrytého a zároveň zjevného. A všecka existence, nám tak neprůhledná, by byla ospravedlněna.


A takto Jan Čep vzpomíná, jak prožíval Velikonoce v dětství jako ministrant:
Když minuly Hromnice, oddělovala se tma od země dříve; okraje obzoru po levé ruce sytě červenaly jako kov v peci, a nebe se při zemi barvilo v širokém půlkruhu hedvábným nachem. Žhavý kotouč nakonec prorazil a s neznatelným chvěním se vůčihledě vynořoval, až byl náhle celý venku a chvěl se tajemným hlubokým oddechováním. V tu chvíli jste se ještě mohli podívat do tváře ohraničeného ohně, dřív než se z něho stalo všudypřítomné světlo, jehož střed je nepřístupný slabému smrtelnému zraku.

Ačkoliv v brázdách ještě ležel sníh a podrážky klouzaly po zamrzlých kalužinách v kolejích, skřivánek už jásal překypující a nakažlivou radostí. Hlas zvonu se do toho mísil jako volání radosti jiné, ale možná stejné.

Přišla Květná neděle a potom Svatý týden. Ve čtvrtek se při Gloria rozezvučely všecky zvony a potom ztichly; hluk klapaček narážel bez ozvěny na stěny kostela; k přijímání poklekli oba kaplani mezi ostatními věřícími. V pátek po čtení pašijí a po mši, která byla jenom poloviční mší, a po uctívání kříže odcházel velký smuteční průvod ke hrobu v jedné postranní kapli. Tam začínala dvoudenní společná pobožnost před monstrancí zahalenou jemným tylem. Dychtil jsem – dá-li se to tak říci, ta touha byla myslím skutečnou vnitřní potřebou–, aby na mne přišla co nejčastěji řada, to znamená, abych byl jedním z těch dvou chlapců, klečících na stupních oltáře. Byla to chvíle, kdy si mohli obléknout ministrantská roucha také ti chlapci, co ministranty nebyli. Každá „služba“ trvala asi půl hodiny. V pátek odpoledne se začínal kostel pomalu naplňovat; odříkávala se křížová cesta, která měla víc než padesát zastavení. Bylo v ní mnohem víc podrobností o utrpení Ježíše a Krista a o tom, co mu předcházelo a co mu následovalo, než nám uvádějí evangelia. Bylo to možná málo liturgické, jak by se dnes řeklo, a možná také málo rozumné; ale tehdy jsem v tom viděl prostředek, který mi přibližoval Drama všech dramat, které se odehrálo jednou, ale které trvá dále a prochází celými lidskými dějinami. Když jsem se večer vracel domů, byl jsem trochu překvapen při pohledu na venkovany, kteří dokončovali brázdu nebo vypřahali dobytek ze secích strojů, a pro které byly tyto dni dny všedními.

V sobotu ráno bývalo v kostele jenom málo lidí, ale obřady byly podivně vážné a podmanivé: svěcení ohně s třemi Lumen Christi, z nichž se každé zpívalo trochu vyšším hlasem, potom Exultet a svěcení vody a litanie ke všem svatým. Přede mší si kněží lehli tváří dolů na stupně oltáře, aby rozjímali o tajemství uskutečněném toho dne, jak k tomu ostatně došlo také den předtím. Zanedlouho se při Gloria zvony znova rozezvučely, předbíhajíce podle tehdejšího zvyku tomu, co se stalo. A celý den – třebaže hostie byla dále skryta pod svým závojem uprostřed kostela naplněného tichem – byl jen očekáváním toho, k čemu mělo dojít odpoledne: toho velkého zvolání Resurrexit, po němž vycházel průvod ven okolo zdí kostela, zatímco zvony jásaly vysokými a hlubokými tóny a hostie zářila v pozdvižených rukou kněze pomalu kráčejícího pod baldachýnem s hlavou skloněnou.

Po Vzkříšení odcházela procesí z devíti obcí jedno po druhém domů, a v čele každého nesla jedna dívka kříž a dva mládenci korouhve. Byla to každodenní cesta lemovaná obilím se skřivánčí písní nad hlavou. Ale měl jsem dojem, že se vracím z velké dálky po tom, co se sběhlo za ty poslední tři dny, že také já jsem trochu poutníkem a cizincem ve svém rodném kraji, jako bych po velmi dlouhé nepřítomnosti znova poznával důvěrně známé zákruty, travnaté svahy porostlé pampeliškami a sedmikráskami.

Na druhý den v neděli směřovalo devět procesí znovu k farnímu kostelu; jenom kříž a dívky, které jej střídavě nesly, byly zahaleny hedvábím, krajkami a květy, stejně jako obě dvě korouhve. Jak jsme se blížili ke kostelu, bylo slyšet v přestávkách zpěv jiných procesí, a všecko se koupalo ve světle a ve zvučných vlnách zvonů. V kostele přijímal farář u hlavního oltáře kříže a korouhve, které pak byly znova umístěny v kostelní lodi mezi lavicemi, aby tak dosvědčovaly přítomnost devíti obcí a jejich obyvatel, živých i mrtvých; aby svědčily také za ty, kteří už nepřekračovali práh kostela ani za těchto slavných dní. Ale takových lidí bylo v mé době ještě málo.

Jednou ve čtvrtek, čtyřicet dní po Vzkříšení, byla uhašena po evangeliu velká svíce označená pěti rudými pečetěmi a z hlavního oltáře byla sňata soška Kristova s praporem vítězství. Země by byla vypadala prázdná a opuštěná, kdyby netrvalo nové očekávání. Po desíti dnech se ozvalo tajemné dunění, jako by se blížila bouře, která otřásá stromy nebo jako bychom náhle zdaleka zaslechli hukot vodopádu nebo bzukot včelího roje: bylo to sestoupení Ducha svatého v podobě plamenných jazyků, jejichž odlesky člověk tušil na povrchu všech věcí stvořených, na vrcholcích hor, stromů, klasů, květů a stvolů trávy. Byla to nyní Přítomnost, neviditelné světlo, ukryté na dně tvarů a myšlenek, zářící odevšad a projevující se v odstínech úsměvů, hlasů a pohledů.


Myslím, že stojí za to vydat se s texty Jana Čepa „proti proudu času“ – třeba právě o Velikonocích. Umí totiž vyprávět vskutku mistrně a pod povrchem běžných životních událostí a vjemů objevovat to skryté, zahalené – to, co emauzští učedníci uviděli, když Ježíše poznali při lámání chleba.