Ve stínu Všemocného. Pravdivý příběh františkána mezi nacisty

Autor knihy: Gereon Goldmann
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Nedávno jsme si s jedním známým knězem povídali o tom, kolik německých a rakouských řeholníků a kněží zahynulo na frontách 2. světové války a že o jejich osudech vlastně nic nevíme. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na knihu Ve stínu Všemocného, která vyšla loni v Karmelitánském nakladatelství a kterou už jsem si chtěla přečíst. Zašla jsem do knihovny, knihu si půjčila a po přečtení prvních stránek už jsem ji neodložila.


Gereon Goldmann se narodil v Německu v roce 1916. V roce 1937 složil časné sliby jako františkán a začal studovat filosofii ve Fuldě. Několik dní po ukončení studií filosofie, po kterých měl pokračovat studiem teologie a chtěl se stát knězem, byl povolán do německé armády. Ve své knize líčí své osudy především v době druhé světové války a následného pobytu v zajateckých táborech, v letech 1939–1947. Jeho zážitky z tohoto období jsou velice pestré, prostoupené vírou a navíc o nich umí i výborně čtivě vyprávět. Je možná škoda, že se k nám jeho svědectví dostává až teď, osmnáct let po jeho smrti, ale i tak může rozšířit náš pohled na druhou světovou válku a může nám pomoci pochopit a překonávat předsudečné rozdělení na „ty dobré“ a „ty zlé“ ve válce.


Gereon Goldmann několikrát ve válce „zázračně vyvázl“ díky modlitbám řeholních sester. Na jeden z těchto zážitků vzpomíná takto:
Zanedlouho jsem tu prožil nejpodivnější, dokonce nejneuvěřitelnější událost z celé mé vojenské služby. Po dvou týdnech intenzivního nasazení jsme byli úplně vyčerpaní, většina oddílu chyběla – byli mrtví, ranění nebo v zajetí. Konečně nás vystřídaly čerstvé posily. Tábořili jsme tehdy v úzkém údolí na úpatí vysokých hor. Moře bylo vzdálené asi dva kilometry, fronta za horským hřebenem. Mohlo být tak devět hodin večer, zdálky byla slyšet mohutná kanonáda. To mohli být jen Američani, protože my jsme neměli žádné těžké zbraně. Už po hodině přicházeli ranění. Položil jsem je v údolí na holou zem pod olivovníky a ošetřoval jsem je, jak jsem jen mohl. Skončil jsem až po půlnoci unavený a vyčerpaný. Raněných bylo kolem třiceti a měl jsem pocit, že jsou v bezpečí. Většina spala, jen někteří sténali. Byli tak těžce ranění, že vlastně neměli žádnou naději. Neměl jsem už co dělat, jen jsem rozestavěl hlídky v údolí i ve svahu, lehl jsem si a usnul. Najednou mě probudilo volání. Jak jsem byl rozespalý, zachytil jsem slova: „Rychle!“ a „Kopat!“ Nedávalo to smysl. Zkontroloval jsem, zda to nebyl někdo z raněných, ale všude byl klid, dva mezitím zemřeli. Podíval jsem se na hodinky: byly dvě hodiny po půlnoci.

Znovu jsem ulehl, ale v tom okamžiku jsem jasně a zřetelně slyšel: „Rychle vstaň a vykopej zákop!“ Rozčililo mě to, protože jsem se domníval, že si ze mě dělá legraci voják na hlídce. Zavolal jsem ho a přikázal jsem mu, aby přestal s tím hloupým voláním. „Ale pane poddůstojníku, nikdo tady přece nevolal,“ tvrdil. I druhý voják mě ujišťoval, že je všude ticho. Co to mělo znamenat? Slyšel jsem to přece naprosto zřetelně. Zády jsem se opřel o strom a pozoroval jsem hvězdy. Bylo po spánku. Zmocňoval se mě neznámý neklid a potom se ozvalo potřetí, ještě naléhavěji, ba přímo hrozivě: „Je nejvyšší čas! Běž a vykopej zákop!“ Celý rozlícený jsem vyskočil a vykřikl: „Kdo mě to stále ruší?“ Na můj křik přiběhli hlídkující vojáci a ptali se mě, proč tak křičím uprostřed noci. „Copak jste neslyšeli ten hlas? Vždyť se nesl celým údolím!“ Oba se na mě zvláštně dívali. Jeden mě ujišťoval, že se mi asi něco zdálo, druhý si ťukal na čelo…

Já jsem si byl ale jistý, že jsem ten hlas slyšel. Znovu se mě zmocnil strach a neklid. V rozrušení jsem začal dělat něco, co jsem během celého tažení nikdy neudělal. Popadl jsem krumpáč a lopatu a jako divý jsem začal kopat zákop. Jelikož jsem nebyl na takovou práci zvyklý, záhy jsem měl dlaně plné puchýřů. Když se rozednívalo, vstali i moji sanitáři a s úžasem se na mě dívali: poddůstojník pracuje, poprvé a v noci! Viděli napůl vykopanou jámu. Jeden zažertoval: „Když už i poddůstojníci pracují, válka je už téměř vyhraná!“ Nevšímal jsem si jich a dál jsem pokračoval v práci. Přišel i můj řidič s hrnkem ranní kávy. Když jsem mu řekl, že má ženu a děti, a že by si měl tedy co nejdřív vykopat zákop, s údivem se na mě podíval. Chtěl vědět proč. Odpověděl jsem mu, že není čas na vysvětlování. Znal mě jako spolehlivého člověka, který nedává přehnané rozkazy, a zaskočen mým jednáním začal kopat vedle mě. Ostatní vojáci se smáli, že vypukla nějaká epidemie a postihla dalšího.

Řidič byl zdatný pracant, svůj zákop měl mnohem dříve hotový než já. V devět jsme uslyšeli sirénu z jedné lodi v přístavu. Pracoval jsem do půl pasu nahý, a když jsem viděl, že zákop je dostatečně hluboký, oblékl jsem si košili s kapsou, v níž jsem nosil svátost. Teď jsem si konečně mohl po neobvyklé námaze odpočinout. Naznak jsem se natáhl do právě vykopaného zákopu. Když jsem se podíval nahoru, polila mě hrůza: vysoko nad námi kroužil asi tucet nepřátelských bombardérů s dvojitým trupem, které nás stály už tolik životů. Vykřikl jsem na poplach, všichni zůstali nehybně stát a doufali, že nás ještě neobjevily. Bylo ale pozdě. Jako supové se vrhly na naše údolí a shodily bomby. Všichni úprkem hledali nějaký úkryt. Najednou jsem si uvědomil, že se musím rychle otočit na břicho. Jak jsem se otáčel, abych ochránil svátost, spustil se déšť ocele, kamení, hlíny a prachu. Trochu jsem se podepřel na rukou, abych si vytvořil prostor na dýchání.

Za dvacet minut mě vojáci vytáhli v bezvědomí. Hned po náletu přiběhli z přístavu na pomoc. Po delším umělém dýchání jsem přišel k sobě a zjistil jsem, že jen já a řidič jsme vyvázli bez zranění, jen s několika malými střepinami v zádech. Všichni ostatní byli mrtví nebo těžce ranění. Smrt si v tomto úzkém údolí přišla na své.

Kdo mě to uprostřed noci volal, kdo mě varoval a zachránil?
O tři týdny později mi došel dopis od sestry sakristiánky z Fuldy: „Nemohla jsem najednou v noci spát a strašně jsem se o Tebe bála. Šla jsem do kaple a celé hodiny jsem se za Tebe modlila. Bylo to asi ve dvě ráno. Napiš, prosím Tě, zda se něco nestalo.“ Dopis napsala ráno po té noci, kdy jsem uslyšel zvláštní volání. Od toho dne jsem se ještě víc než předtím modlil k andělu strážnému, kterého tak uctívala moje milá sestřička.


Kromě rozšíření pohledu na druhou světovou válku, které považuji za klíčové, mě na knize zaujaly ještě dvě věci. Jednak obrovská síla modliteb řeholních sester, kterou Gereon sám na sobě poznal a později s nimi i na mnohém spolupracoval a mnohých věcí se mu podařilo touto cestou dosáhnout. Jednak jeho jednoznačný důraz na vzdělání: když měl chvíli času, tak studoval (a to dokonce i v průběhu války), když mohl samostatně působit v zajateckém táboře, kladl velký důraz na vzdělání ve víře a založil tam jakýsi institut, na kterém mohli zajatci studovat. V obojím bychom se od něj mohli inspirovat i dnes, v časech mnohem klidnějších, kdy máme více prostoru jeho myšlenky uskutečňovat.