Židovské anekdoty

Autor knihy: Karel Poláček
Nakladatelství: Nakladatelství XYZ

Nakladatelství XYZ vydalo v roce 2018 znovu sbírku židovských anekdot Karla Poláčka, které byly nejprve vydávány v humoristickém časopise Dobrý den v letech 1927–1930 a pak knižně v roce 1933. Karel Poláček často navštěvoval pražskou židovskou společnost a sesbíral četné anekdoty. Aniž by to v té době tušil, zachoval nám tak stopu kultury a tradice, která z naší společnosti brzy poté bohužel z velké části vymizela.

K pražské židovské kultuře se tak dnes můžeme vrátit třeba i prostřednictvím anekdot, z nichž některé jsou stále aktuální a vtipné i po bezmála sto letech. Navíc v pěkném novém vydání se zajímavou grafickou úpravou a inovujícími ilustracemi Lukáše Urbánka.

O židovských anekdotách Karel Poláček v předmluvě píše: Židovské anekdoty možno považovati za lidovou poezii. Tak jako neznáme autora ruských bylin nebo srbských zpěvů bohatýrských, arabských pohádek a středověkých legend, tak neznáme původce židovských anekdot. U některých anekdot bychom ovšem mohli zjistit autora; mnohé z nich vznikly ve vídeňských a budapešťských kabaretech. Je ovšem pochybno, jestli tyto anekdoty jsou původní. Pokoušíte-li se udat nějakou novou židovskou anekdotu osvědčenému znalci, nedožijete se zpravidla úspěchu. Znalec vyslechne vaše vypravování se zachmuřenou tváří, neodmění vás smíchem, jak by se slušelo, ale mávne opovržlivě rukou a řekne: „To je staré.“

Nejvíce anekdot ve sbírce je věnováno šnorerům a finančním otázkám: Pan Geduldiger přišel k zubnímu lékaři, aby mu udělal umělý chrup: „Pane doktore, ale rychle, protože já nemůžu nic jíst.“ Doktor mu tedy rychle udělal chrup, ale počítal si za to fůru peněz. Pan Geduldiger účet neplatil, a když byl upomínán, odpověděl: „Já jsem si od vás dal dělat chrup, abych mohl jíst. Kdybych ale zaplatil, pak mně vaše zuby nejsou nic platný, poněvadž nebudu mít zase co jíst, když nemám peníze. Z toho vidíte, že mi vaší lékařskou obsluhou není pomoženo, když chcete, abych vám zaplatil.“

Dále zde najdeme anekdoty věnované námluvám a rodinnému životu: Vyptává se mladý žid učeného profesora ze židovské školy na různé záhady náboženské a je mu divná jedna věc: „Jak to přijde, že rabín má děti? Vždyť přece nedělá nic jiného, než studuje písma.“ „To ti mohu říct. Večer, když studuje a je už moc unaven, přistoupí k němu čtyřicet tisíc andělů. Dva tisíce z nich ho vezmou za hlavu, dva tisíce za nohy, dva tisíce za ruce a pak ho odnesou do postele k jeho manželce.“ „A co těch ostatních čtyřiatřicet tisíc andělů?“ „Ti ho zas musejí tahat z postele ven.“

A nechybí ani anekdoty týakající se rabínů a víry: Byl svátek Dlouhého dne a do synagogy se hrnul nějaký pan Votický. U vchodu ho zarazil šames. „Mají zaplacené sedadlo?“ ptal se ho. „Já nic…,“ odvětil pan Votický, „já mám v templu bratrance a chci mu říci jenom slovíčko, a hned jsem venku.“ Šames se mu bystře zadíval do obličeje, chvilku mlčel a pak řekl podezřívavě: „Voni švindlíři, voni se chtějí, mně se zdá, modlit!“ Humor je kořením života – a toto koření potřebujeme především v neradostných obdobích. Skrze anekdoty také můžeme lépe poznávat svět Židů, „našich starších bratrů ve víře“. A skrze setkání s životem a vírou jiných lidí a skrze nadsázku, která je v anekdotách vždy přítomná, se také můžeme zamyslet nad svým vlastním životem, nad svými radostmi a starostmi.