Žena ať v církvi promluví

Autor knihy: Zdeněk Jančařík
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Jeden hezký katolický vtip vysvětluje: Proč se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil nejdřív ženám? No přece proto, aby se ta zpráva brzy rozšířila. V evangeliích je mnoho silných momentů a dialogů právě při setkáních Ježíše se ženami. Nám to už tolik nedochází, ale v tehdejší patriarchální společnosti to nebylo zrovna obvyklé. A jaká je situace žen v církvi dnes? Na první pohled a trochu zjednodušeně řečeno, lavice plné žen – a presbytář plný mužů. Do tématu žen v církvi nás uvádí hned úvodní historka v knize. Zdá se, jako by ženy v církvi mohly pouze mlčet (a možná ještě tak uklízet a prát liturgické hadříky).

Přesto k nám (a kniha to výborně ukazuje) mluví osudy a spiritualita mnoha žen, výrazných osobností od doby Starého zákona až do současnosti. Od Sáry a Ester, přes Marii a ženy kolem Ježíše, až oběma Tereziím, velké i malé, a vlastně i k třetí Terezii, Benediktě od Kříže, která je známá spíš pod svým občanským jménem Edit Stein. (Měli bychom jí také vymyslet nějaký hezký přídomek, což?) V knize se sešly i tak rozdílné osobnosti, jako jsou Etty Hillesum a Vojtěcha Hasmandová, Ludmila Javorová a Madeleine Delbrêl.

Vlastně z osudů těchto žen pomalu vystupují obrysy základního tématu knihy žena a Bůh, nebo přesněji, ženské srdce a Boží srdce. Tohle je prioritou knihy. Takže ten, kdo by snad čekal obušek pro feministky nebo pouhou kritiku poměrů v církvi, (přestože munice by se našlo dost a dost), by četl marně. Mnohem víc jsou akcentovány dary žen a jejich nezaměnitelný význam pro církev a svět.

Když už mi nepomáhá Bůh, pomůžu já jemu.… z celé země se stal jeden veliký lágr, skoro nikdo nesmí zůstat venku. … Ať se děje cokoli, budu vycházet z toho, že budu Bohu pokud možno pomáhat, a jestli se mi zadaří, dobrá, budu tady pro druhé.

Vím, že ti, kdo nenávidí, mají pro to své opodstatněné důvody. Ale proč bychom museli stále volit tu nejsnadnější a nejlevnější cestu? Zažila jsem tam (ve Westerborku) velmi silně, že každý atom nenávisti přidaný k tomuto světu ho dělá ještě neobyvatelnějším, než už je.“ (Etty Hillesum, 1942)

Zdeněk Jančařík se jako konvertita dokáže na církev svatou a některé její zvláštnosti podívat i jakoby zvenčí a krásně poeticky je nazvat a nasvítit z jiného pohledu:

Svatá Brigita Švédská se zamilovala do Kristových ran, a chtěla mystickou cestou poznat, kolik jich na Ježíšově těle přesně bylo. Kristus jí to podle jejích zápisků zjevil – a bylo to přesně 15x365, tedy 5 475. … Ježíš Brigitě nakonec zjevil spíš zaokrouhlený počet 5 480 ran a také jí poradil, že pokud je chce všechny, tedy jednu po druhé, uctít, bude zapotřebí, aby se po dobu jednoho roku modlila každý den 15x Otčenáš, Zdrávas a 15 dalších modliteb, které ji on sám naučí. Po skončení jednoho roku bude hotovo – budou uctěny všechny rány. Zrodila se účetní spiritualita typu „něco za něco“, devótnost transakční – odmodlíš se určité penzum, odnosíš hromadu modliteb – a něco za to dostaneš, zaručeně cosi obdržíš.… Proti této záslužnické zbožnosti horoval už Martin Luther, dokonce před ní varovalo Posvátné oficium, ale nic naplat, lidová tvořivost přijala zbožnost „nošení uhlí“ a „přehazování brambor z hromady na hromadu“ za svou. Zrodil se model prvních pátků, prvních sobot, medailek, škapulířů, kořínky katolické magie zapustily první výhonky.

Jančařík umí také jasně a stručně pojmenovat otázky, které si mladé moderní dívky v duchu asi kladou, pokud přemýšlejí o možnosti vstoupit do kláštera.

Co si mladá moderní žena počne v klášteře? Bude tam mít nějakou kamarádku? Spřízněnou duši: Bude si moci někomu poplakat na rameni? Bude mít svoje konto? Co tam bude jíst? Co bude celé dny dělat? A co když se zamiluje? Tolik otázek!

Znám mnoho žen, pro které život ve velkoměstě neodpovídá jejich touhám po Bohu, ale z druhé strany je ani nenapadne vstoupit do kláštera, kde se setkají s poměry z 19. století.

Je zřejmé, že přísnost řehole ještě neznamená „život za katrem“, klášter se stává lágrem teprve vůli dozorcovské mentalitě a všudypřítomnému strachu z nemoudrých autoritativních představených, kteří si ve svém malém světě hrají na pány bohy a Kristovy zástupce na zemi. Úzkoprsé vedení kláštera a klausury dnes stěží přitáhne moderní emancipované ženy, ale spíš submisivní typy, které hledají únik od zlého světa.

Jančařík otevřeně a velmi citlivě mluví i o zbytečné tvrdosti, zraněních, zneužívání v církvi a dalších nesnadných tématech, ale vždycky z pozice člověka, který spolu s papežem Františkem ví: kdo jsem já, abych bližního soudil? I kdybychom si z knihy odnesli jen tento jediný postoj, už i to by byl velmi dobrý důvod si knihu přečíst. Druhým důležitým bonusem je větší vhled do ženského srdce. Dalším velkým přínosem knihy jsou fakta, konkrétní osudy konkrétních žen, vždycky zasazené do širších historických souvislostí, vždycky podložené poctivým a hlubokým studiem pramenů a zdrojů, často uvedených pod čarou. A naděje, která z knihy tu a tam, asi na každé druhé stránce, vykoukne, že veliká a specifická obdarování, která ženy mají, budou v církvi svaté stále víc využívána a doceňována. Báječné a užitečné čtení.