Nebojme se snít

Autor knihy: František, papež
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Cesta za lepší budoucností v postcovidové době Cesta za lepší budoucností v postcovidové době O čem sní pětaosmdesátiletý člověk? Takový už většinou bilancuje a vzpomíná. A o čem sní pětaosmdesátiletý papež? Zamyšlení papeže Františka z roku 2020 nad otázkami, před které nás postavila celosvětová pandemie nemoci Covid 19, úvahy o krizích a šancích, o naději pro náš svět, o bratrství, pokoji, míru a válce jsou nazvána Nebojme se snít. František se dívá do budoucnosti pokojně a s nadějí. Napadá mě podobnost s výzvou Jana Pavla II (který zažil hrůzy 2. světové války a komunistickou totalitu): „Nebojte se!“ Že by oba čerpali svoji naději ze stejného pramene?

Základním pravidlem každé krize je to, že z ní nevyjdeš stejný. Pokud ji překonáš, vyjdeš z ní buď lepší, nebo horší, ale nikdy ne stejný. Skutečností je, že zkoušeni jsme v životě všichni. A díky tomu rosteme. Když jsi v krizi, … musíš si vybrat. A při tom výběru odhaluješ své srdce.

Když přijdou těžkosti, máme tendenci se stáhnout, utéci, zabarikádovat se, popřít realitu, jen abychom nemuseli prožít změnu. Dá se vůbec z krize vyjít lepší? František vnímá současné problémy lidstva velmi citlivě: Existují tisíce jiných krizí, stejně hrozivých, ale některým z nás jsou jednoduše natolik vzdálené, že se můžeme chovat, jako by nebyly. Tyto tragédie nám můžou připadat daleko, jako součást každodenních zpráv, které nás žel nedokážou pohnout ke změně programů a priorit. Stačí se podívat, kolik která země vydává na zbrojení, a člověku tuhne krev v žilách. Pak si tato čísla porovnejme s údaji UNICEF o tom, kolik dětí nechodí do školy a kolik jich usíná hladových, a dojde nám, kdo vlastně výdaje na zbrojení platí.

Papež nazývá věci stručně a jasně, když mluví o příčinách této krize: Sobectví je jednou z nich.

Chceme-li z této krize vyjít méně sobečtí, než jací jsme do ní vstoupili, musíme se nechat zasáhnout bolestí druhých.

Potřebujeme, aby se hlásalo, že být laskavý, mít víru a usilovat o společné dobro jsou velké životní cíle, k nimž je třeba odvahy a elánu, zatímco lehkovážná povrchnost a výsměch etice nám nic dobrého nepřinesly.

Druhým nemůžeme sloužit, pokud nedovolíme, aby k nám promlouvala jejich realita. Aby k tomu člověk došel, musí otevřít oči a nechat se zasáhnout utrpením, které je kolem.

Na lhostejnost si nikdy nemůžeme zvyknout. Boží postoj je zcela jiný. Boží podstatou je milosrdenství, které neznamená jen vidět a dojmout se, ale zareagovat skutkem.

František se zamýšlí nad potřebou skutečného bratrství, dělí se s námi o osobní zkušenosti ze svých tří „covidů“ – zážitků vynucené odstávky, vysvětluje, jak se utvářelo jeho ekologické povědomí, osvětluje principy synodality a „vylití z břehů“ a roli Ducha Svatého během tohoto procesu.

Moje ženské srdce zahřály Františkovy postřehy o ženách: Právě tohle mi v Římě dělá starosti: jak do rozhodovacích procesů Vatikánu lépe začlenit přítomnost a citlivost žen. … Do významných funkcí jsem jmenoval ještě další ženy …Vybral jsem si je pro jejich kvalifikaci, ale také proto, že jsem přesvědčen o jednom: ženy obecně jsou mnohem lepšími správci než muži. Lépe rozumí procesům a tomu, jak vést projekty kupředu. …
Hospodyně musí umět mluvit najednou třemi jazyky: jazykem mysli, jazykem srdce a jazykem rukou. Během mé pastorační praxe v různých církevních orgánech mi některé z nebystřejších rad poskytly ženy, které se dokázaly dívat z různých úhlů pohledu a které především byly praktické a nechybělo jim realistické pochopení pro fungování věcí ani pro lidské limity a možnosti. … Zjistil jsem, že rady žen v pastoračních a správních radách jsou cennější než rady mnohých mužů.

František se nepřekvapivě dotýká i dalších témat, která považuje dlouhodobě za důležitá, jako je klerikalismus, periferie, úcta k životu a uzavřené svědomí.

Jeho skromnost a krásný smysl pro humor se ukazuje třeba, když mluví o své nedokončené disertaci, kterou psal v Německu: O dvacet let později, když jsem jako pětasedmdesátiletý čekal, že papež Benedikt snad přijme mou rezignaci na funkci buenosaireského biskupa, a jednu chvíli mi napadlo, že bych disertaci snad přece jen dokončil. Ale v březnu roku 2013 jsem byl přeložen do jiné diecéze…

Ještě že tak, chtělo by se říct. Kéž se od papeže Františka necháme nakazit jeho pokorou, nadějí, smyslem pro skutečné hodnoty a odvahou k tolik potřebným změnám.

Proti uzavřenému svědomí neexistuje očkování, přesto máme protilátku. Je volně k dispozici a nestojí nic víc než - naši vlastní pýchu … Potřebujeme tedy pokoru a jistou osobní přísnost … Naše největší síla nespočívá v úctě, kterou k nám ostatní chovají, ale ve službě, kterou můžeme ostatním nabídnout. … Je to cesta služby, nikoliv dálnice k moci … Střízlivý, skromný životní styl má mnohem větší cenu, než tisíce příznivců na sociálních sítích … Pokud tedy máte slabost pro dobré jídlo a luxusní automobily nebo podobné věci, držte se raději od lidových hnutí a politiky dál (a prosím také od semináře).