Opravdová láska

Autor knihy: Robert Fulghum
Nakladatelství: Nakladatelství Argo

Známý americký spisovatel Robert Fulghum vyzval své čtenáře v knize Ach jo, aby mu posílali své milostné minipříběhy. Na tuto vcelku nenápadnou výzvu zareagovalo mnoho čtenářů. Další příběhy sbíral v Seattlu v kavárnách a na ulici. Nejlepší příběhy shromáždil se svým týmem v knize Opravdová láska. Tuto knihu tedy vlastně napsali sami čtenáři Roberta Fulghuma. Někteří měli dokonce tolik odvahy, že zveřejnili i své jméno, většina příběhů je ale anonymních.

Příběhy jsou to kratičké, ale často zachycují nejdůležitější životní okamžiky těch, kdo je vyprávějí. Vyprávěné jsou s americkou otevřeností a upřímností. Nejsem si jistá, jestli by u nás taková sbírka mohla vzniknout, ale o to ani tak nejde. Každý většinou máme nějaký ten svůj příběh „opravdové lásky“. Tato kniha nám dává příležitost naslouchat – podle doporučení autora raději po malých dávkách –, promýšlet jednotlivé příběhy a v jejich světle se zamyslet i nad svými zážitky nebo zážitky našich blízkých. A k tomu si myslím, že nás Robert Fulghum vyzývá celou svou tvorbou – abychom si uvědomovali, jaké sny v životě máme a dělali pro jejich splnění to, co je v našich silách.

Takto vypráví v knize Robert Fulghum o svém setkání s jednou starou paní ve velkém nákupním centru:
„ŽENY POTŘEBUJÍ spodní prádlo, ale CHTĚJÍ krajky.“
Ta úvodní věta je z reklamy a má vás ulovit jako rybu na háček. Našel jsem ji v článku v časopise Forbes z pátého června. Řekl to šéf firmy Viktoriino tajemství a ten by to měl vědět. Patří jim totiž 600 obchodů a zásilková firma a jejich tržby dosahují dvou miliard dolarů. Tak trochu to tvrzení můžu podepsat.
Procházel jsem se v Clevelandu po nákupním centru, protože jsem měl ještě čas před autogramiádou. A šel jsem kolem obchodu Viktoriino tajemství. Vlezl jsem dovnitř a rozhlížel se. Prodavačka se zeptala, co si přeju. Chvíli jsme mluvili a ona mi řekla, že to nejdřív začalo jako obchod, kde muži kupovali prádélko, když chtěli udělat radost svým drahým. Ale dnes jsou jejich zákazníky hlavně ženy, které chtějí udělat radost samy sobě – chtějí být hezké a sexy.
Při tom rozhovoru jsem si všiml konzervativně oblečené starší paní, která se velmi důstojně pohybovala po obchodu. Prohlížela si regály s lehce erotickým prádélkem. A občas zkusila materiál mezi prsty. Odmítla pomoc prodavačky a vyšla ven. Když jsem vyšel za ní, stála tam a prohlížela si výlohu.
Za hodinu jsem šel kolem ještě jednou a ta žena tam pořád ještě postávala. Utírala si oči kapesníkem. Plakala.
„Promiňte, ale všiml jsem si, že vás něco trápí. Jste v pořádku?“
„To teda nejsem. Jsem zamilovaná.“ A vysypala to na mě, jak to lidé dokáží říct jenom cizímu člověku.
Bylo jí dvaasedmdesát, vdova. Dospělé děti, vnoučata a tak dál.
Jen tak ji napadlo, že zajede do St. Louis na setkání po padesáti letech od promoce. A ON tam byl taky. Muž, kterého milovala ještě na univerzitě. Strašně. Doma jí zakázali si ho vzít, protože podle měřítek její rodiny byl úplný ubožák. A poslali ji na postgraduál co nejdál na východ. Ztratila na něj kontakt, a navíc se jí dokonce doneslo, že snad padl ve válce.
Ale najednou se objevil na tom srazu. Celý život byl úspěšným pojišťovákem, oženil se, vychoval děti a teď už byl taky vdovec. A pořád byl ještě pohledný. A ke všemu se ještě na ten sraz vydal, aby ji tam našel. „PARÁDA!“ (Cituju tu dámu doslova.) Roky najednou jako by nebyly.
Povídali si, smáli se, tancovali, vypili hodně punče a skončili si v náručí. Líbali se. LÍBALI. (Zase cituju doslova.) To líbání ji zneklidnilo. Řekla mi, že podobné pocity a touhy už neměla strašně dlouho.
A když učinili jisté kroky ještě za líbání, tak se cukla. Část mozku jí říkala, že už je na něco takového prostě moc stará. Ale ta druhá část tvrdila, že už je na to staré hlavně její prádlo.
A odjela domů. Psali si. Telefonovali. Rozhodli se, že je život moc krátký, a měli by tedy spolu strávit víkend. A tak ho pozvala k sobě do Oberlinu. Měl přijet v pátek. A tak ona teď brečí v nóbl nákupním středisku v centru Clevelandu, před obchodem Viktoriino tajemství. A má pocit, že není ani hezká, ani sexy, ale zato stará a praštěná.
Nemůžu vám říct, jak to dopadlo – rozhodně tedy nevím, jak nakonec dopadl víkend v Oberlinu. Nic mi po tom není. Ale můžu vám říct, že ten pán ze St. Louis možná dřív nebo později zažije pořádné překvapení.
Ona mu určitě nebude vykládat, že ji nějaký cizí pán našel ubrečenou před Viktoriiným tajemstvím, vzal ji v podpaždí a zavedl ji dovnitř. Ani že ten neznámý pán řekl prodavačce, že jeho teta potřebuje nějaké hezké prádélko pro moc zamilovanou kamarádku, která má asi tak stejnou velikost, ale hrozně se stydí ho koupit. Kdepak – všechno mu to řekne ta mírně lechtivá černá soupravička.
Když ženy potřebují spodní prádlo, ale touží po krajkách, tak na věku vůbec nezáleží. Možná ta paní už není tak krásná, jako bývala, ale určitě si přinejmenším jednou znovu krásná připadala. Proč bychom vůbec chtěli tak dlouho žít, kdyby takové věci nebyly možné?