Smrt na kůru. Román o Adolfu Opálkovi a výsadku OUT DISTANCE

Autor knihy: Dalibor Vácha
Nakladatelství: Nakladatelství Argo

Mladý český historik Dalibor Vácha píše vedle odborných článků a studií i historickou beletrii. Už mu vyšla kniha z období první světové války Červenobílá, několik knih o druhé světové válce a o legiích, v roce 2020 válečný román o slavných „třech králích“ M+B+M a letos vydal knihu o atentátu na Heydricha s názvem Smrt na kůru. Žádnou z jeho předchozích knih jsem zatím nečetla, ale na románu Smrt na kůru mě lákala především hlavní postava Adola Opálky. Jeho osudy jsem chtěla blíže poznat, a proto jsem sáhla po tomto novém románu. V tomto směru jsem vůbec nebyla zklamána: Adolf Opálka je skutečně ústřední postavou této knihy.

Román mě od začátku strhl. Je psán poutavě a zajímavě, a byť jde o historické události poměrně známé a do velké míry tedy „víte, jak to dopadne“, stejně hltáte další stránku, abyste se dozvěděli další podrobnosti a mnohdy skutečně „dýcháte s hlavními hrdiny“. Autor vycházel z historických událostí a pramenů. Doporučené knihy i filmy k tomuto tématu uvádí na konci knihy. Přímo v textu pracuje s dobovými úryvky novin a knih (uvozují každou kapitolu, někdy se objevují i častěji) a s dobovými anekdotami ze sbírky Válečné anekdoty 1939–1945, které naopak každou kapitolu ukončují.

Daliboru Váchovi se podařilo všechny historické prameny pospojovat a „doplnit“ tak, aby vznikl zajímavý a napínavý příběh, z kterého výrazně vystupují všechny hlavní postavy: vedle nadporučíka Adolfa Opálky i atentátníci Gabčík a Kubiš, ale i další parašutisté – např. Čurda, Valčík, Bublík. Kromě výrazných mužských postav, které v tomto prostředí přirozeně dominovaly, jsou tu ale i zajímavé ženské postavy, které byly součástí rozsáhlé sítě Čechů, kteří parašutistům pomáhali.

K charakteru většiny zúčastněných postav podotýká autor Dalibor Vácha ve své závěrečné poznámce toto:
Na úplný závěr bych chtěl podotknout, že se v žádném případě neztotožňuji se stále se objevujícím názorem, že Češi byli, jsou a budou Švejkové (pořád to nepřesné vnímání postavy Josefa Švejka!), zbabělci a zrádci. Ve své odborné činnosti i psaní historických románů narážím spíše na pravý opak, někdy zůstávám zaraženě sedět a nevěřím tomu, jakého hrdinství byli naši předkové schopni a jakou oběť ochotni podstoupit. Pokud bude ten hloupý názor zase někdo prosazovat, stačí mu vmést do obličeje osudy a hrdinství lidí jako František Pecháček, Václav Morávek, Marie Moravcová nebo Jan Zelenka.
Ne, nejsme národem Čurdů.

Adolf Opálka je v knize vykreslený jako neskutečně odvážný muž, čestný a přímý, galantní k ženám, „na vojáka snad až příliš jemný“. Přesto i on se dostává do situací, ve kterých selhává a je ochoten si své chyby přiznat. Stejně tak i přípravu atentátu na Heydricha provázejí pochybnosti i uvnitř skupiny parašutistů – ne všichni byli stejně odvážní a přesvědčení o tom, že jde o správnou věc:
Hádali se.
Hádali se asi dvě hodiny. Opálka se zapojoval do jednotlivých výpadů opatrně. Byl velitel, musel si udržet odstup, musel zhodnotit realitu správně. Uvědomoval si jednu důležitou věc, na kterou někteří hádající jako by zapomínali.
Jsme vojáci.
Dostali jsme rozkaz.
Stejně argumentovali i Gabčík s Kubišem. Nejsme přece dobrovolný spolek, žádní baráčníci nebo stolní společnost.
Jsme vojáci.
Nemůžeme se vzepřít rozkazům.
Nemůžeme se vzepřít rozkazům, můžeme sice odhadnout jejich dopady, ale ony nás ke zločinům, k hrůzám, nenutí. Přijeli jsme bojovat.
Opálka si prohlíží rozohněného Gabčíka, vzteklého Kubiše.
Nechci se vzpírat rozkazům.
Zabít Heydricha.
Teprve tehdy, při hádce s Vaňkem, kterého do jisté míry – a rozhodně v očích ANTROPOIDU – podporoval i Bartoš, si Opálka plně uvědomil závažnost a tíhu úkolu, k jehož splnění se přimotal.
Zabít Heydricha.
„Je to rozkaz,“ vyštěkl ostřeji, než měl původně v úmyslu.
Všichni se na něj podívali. Vaněk si otřel vysoké čelo kapesníkem. Bartoš zamrkal. Kubiš se kousl do spodního rtu. Gabčík se nadechl, aby snad s Opálkou o něčem zase polemizoval.
„Je to rozkaz, jsme vojáci,“ zavrčel Opálka. Celá debata, všichni zúčastnění, ho naštvala. I kdyby nesouhlasil, je to rozkaz, a rozkazy jsou od toho, aby se plnily. „Nemůžeme si dělat, co chceme.“
„Budou nás všichni proklínat,“ hlesl Vaněk.
„Měli bychom to všechno promyslet,“ přidal se trochu neochotně Bartoš.
„Budeme pro celé naše dějiny vyvrhelové, navždy.“ Vaněk už jenom blábolil.
Pecháček si ho nevraživě prohlédl: „Musíme se pomstít za všechno, co nám ten dobytek Heydrich udělal.“
„Potom to bude ještě horší!“
Pecháček se opřel oběma rukama o stůl: „On nepřestane, pokud ho tady mládenci nezlikvidují, on nepřestane, dokud nás všechny nezničí a z národa neudělá armádu poslušných loutek, které budou pracovat v jejich montovnách na tancích, dělech, letadlech.“

Po přečtení knihy jsem ještě více naplněna obdivem k hrdinům knihy a spolu s autorem „zůstávám zaraženě sedět a nevěřím tomu, jakého hrdinství byli naši předkové schopni a jakou oběť ochotni podstoupit“. A netýká se to jen vojáků, ale husté sítě těch, kdo jim pomáhali – poskytovali ubytování, sháněli oblečení a jídlo v náročné situaci přídělového systému. Ale myslím, že zůstat sedět je málo. Jejich příběh nás vyzývá k tomu v něčem je následovat. Nejsme sice vojáci a nespácháme atentát na říšského protektora, ale ve svých denních rozhodnutích se můžeme zachovat statečně a čestně a v mnohém taky můžeme „bojovat za republiku“. Naše republika to potřebuje – a nejen od vojáků, ale i od „prostých“ občanů.

Opálka cítil tupý tlak v žaludku a ve střevech. Strach. Co jiného by to mohlo být? Strach. Strach z konce. Strach ze smrti. Adolf Opálka si o sobě vždycky myslel, že je optimista.
Tady nic optimistického neviděl.
Přesto… přesto necítil smutek ani lítost. Nevrátil by jedinou vteřinu z cesty, která mířila, jak nyní viděl, rovnou na kůr kostela v Resslově ulici. Nevrátil by nic. Žádné rozhodnutí by neučinil jinak. Nikdy by nezůstal doma v Řešicích za pecí, nikdy by neodmítl odejít a bojovat za okupovanou, rozdělenou vlast.
Bojuješ a umřeš tady za republiku.
Jenže co je ta republika?
Vystřelil dvě rány proti frickovi, který až příliš vystrkoval hlavu. Trefil? Těžko říci. Nebude se přece nahýbat z kůru, aby se přesvědčil, jakou má mušku. A žádný rozhodčí, který by hlásil zásahy, tady také nebyl.
Pro republiku.
Za svobodu.
Samé nehmatatelné věci. Samé věci, které si člověk dokáže představit jen velmi těžko, ale snadno pro ně zemře.
Opálka přebil pistoli.
Pár nábojů.