27 smrtí Tobyho Obeda

Autor knihy: Joanna Gierak-Onoszko
Nakladatelství: Nakladatelství Absynt

Když jsem na první straně dubnového KT 15/2022 začal číst článek Omluva církve domorodcům, měl jsem rozečtenou právě tuto knihu. Nebýt jí, nevěděl bych, za co a komu se papež František omlouvá a ani to, jak těžce se tahle omluva rodila a jak dlouho, předlouho na ni oběti čekaly. Ani kanadská justice nespěchala, ztrácely se výslechové protokoly, přiznaná odškodnění se ještě dlouho po rozhodnutí soudů nevyplácela. Mnohé oběti se ani jednoho už nedožily.

Slovenské nakladatelství Absynt už řadu let vydává skvělé reportáže, které popisují bolavá místa našeho světa. Místa, která krátké a mnohdy senzacechtivé novinové zprávy nejsou schopny do hloubky popsat ani uchopit. Místa, která ti, kteří je zavinili nebo jen prostě mlčeli, chtějí nechat v zapomnění a beze svědků.

Polská reportérka bez toho, aby někoho obviňovala nebo si libovala v drastických scénách, popisuje celý kanadský systém odebírání a umísťování převážně dětí původních obyvatel do internátních škol provozovaných nadacemi a církvemi (nejen katolickou!). Ukazuje nedostatečnou a alibistickou kontrolu odpovědných úředníků i policie toho, co prosakovalo navenek. Zákazy mluvit mateřským jazykem, bití dětí bičem, mučení elektrickým proudem, přivazování, sexuální zneužívání, útěky končící smrtí v divočině, nevyšetřená úmrtí.

Činy deviantních osob – vychovatelů, řádových sester a některých kněží byly zlehčovány, omlouvány a tajeny. A pokud se něco dostalo na veřejnost, původci byli jen přesunuti jinam. Děti, nejednou pouze čísla, bez lásky, pochopení, možnosti se někomu svěřit, vytržené ze svého prostředí, rozdělení sourozenci. Nelze se pak divit, že se toto násilí přenášelo i na ně a starší někdy dělali mladším totéž, co sami zažívali od dospělých.

Toto neradostné čtení přece jen přináší záchvěv naděje. Naděje v podobě papeže Františka i kanadského premiéra Trudeaua, kteří se po letech veřejně omluvili a požádali o odpuštění. Se zástupci „přeživších“, jak jsou v Kanadě označováni, se osobně setkali a objali se navzájem. Protože jenom pravda a pokora může léčit rány.

„Po tom všem, co ho potkalo, se Michael nedokáže modlit. „Nepatřím k žádné církvi, nejsem žádného vyznání. Byl jsem dlouho týraný. Nechci to násilí předávat jiným lidem. Místo toho se znova snažím spojit s tím, kým jsem byl, než mě zavřeli ve škole. Celou dobu se učím krijštinu, svůj mateřský jazyk. Chodím na naše obřady, některé sám pořádám. Uzdravuju se. Vím, že nikdy neporazím démona, kterého do mě vehnali duchovní, ale teď už ho umím kontrolovat. Věřím ve svého Stvořitele.“