Cestou touhy

Autor knihy: John Eldredge
Nakladatelství: Nakladatelství Návrat domů

Klíč k otázce kdo jsme a proč tu jsme, je v touze našeho srdce. Přicházejí okamžiky, kdy se nám daří, chvíle kdy si přejeme, aby trvaly věčně. Někdy to jsou velké chvíle – svatba, narození dítěte, splnění velkého životního cíle, jindy to jsou okamžiky zdánlivě obyčejně, všední, a přece nám zůstanou hluboko v srdci – pamatujeme si jasně každou vteřinu, barvy, vůně, vítr…Vzpomeňte si na chvíle, kdy byste dali nevím co, abyste zastavili čas – okamžiky radosti a lásky, jednoduché chvíle ztišení a spočinutí, vše se zdá v pořádku. Cosi v srdci šeptá – je to tady, takový život jsem chtěl žít, pro toto jsem stvořen. Je tu šepot radosti, příroda, západ slunce, voda, hory, chvíle štěstí s rodinou, s kamarády, máme pocit, jako bychom se vznášeli nad zemí.

Jsou tu ozvěny minulosti - zážitky z dětství – domov, lidé, prostředí, objevování světa. Snažíme se zakonzervovat tyto okamžiky – fotky, video, nechceme je ztratit. Ztráty jako by nám říkaly, že nikdy nedosáhneme života, po němž toužíme, smíme prožít jen pár prchavých okamžiků. Je tu také nářek a pláč, ztráty od malých až po velké a bolavé. Co nám vlastně chtějí říct biblické příběhy o ztrátě, podobenství o „ztrátách a nálezech“? Co si máme počít s těmito pocity? Chvíle, u kterých si přejeme, aby nikdy nenastaly, a chvíle, které si přejeme, aby trvaly věčně.

Byli jsme stvořeni pro svět plný krás, dobrodružství a důvěrnosti. Náš Stvořitel by nám nedal tyto nádherné dny a tato hluboká srdce, kdyby pro nás nezamýšlel nesmrtelnost.
Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Musíme se vydat na pouť a vzít s sebou svoje srdce. Dilema touhy je příběhem horolezce, který má před sebou úžasný cíl, a také nejistou cestu.

Ježíš probouzí naši touhu: Co chceš, abych pro Tebe udělal? Kdybys věděla, co Ti můžu nabídnout, prosila bys mne o to atd. Unaveným mluví o odpočinutí. Ztraceným říká o nalezené cestě. Lapání po dechu když se topíš – tak bychom měli toužit po Bohu.

Náš život se nevyvíjel tak, jak jsme si představovali. Přitom víme, že to Bůh mohl zařídit.
V nitru je rána, pochybujeme o tom, že Bohu SKUTEČNĚ na nás záleží.
Jak jsme překvapení, když Bůh vyslyší naše modlitby.

Každý z nás je stvořen pro důvěrnost a dobrodružství. A to ve vztahu s druhými lidmi. I ve vztahu s Bohem. Bůh nechce, abychom se rozhodovali jen podle toho, co je správné. On chce víc. Abychom po něm toužili.

Zranění ve vztahu vede k tomu, že se člověk snaží potlačit svoji touhu, aby se vyhnul zklamání. Takže se začne vyhýbat důvěrným vztahům. A dobrodružství znamená riziko. Nechceme nést riziko, tak omezujeme naši touhu po dobrodružství. A nakonec zabijeme samu možnost dobrodružství. Ale touha nezmizí, jen se skryje a objeví se jindy a jinde.
Pokud se touhy zřekneme, chystáme si past. Dřív nebo později uděláme něco, abychom aspoň ochutnali život, pro který jsme byli stvořeni.

Doufáme, že získáme pocit, že jsme milováni. Nejsme ochotni čekat, až se naplní Boží zaslíbení. Chceme si ráj opatřit vlastními silami a hned. Budujeme si svůj systém drobných slastí a požitkářství. Jsme schopni udělat si modlu z čehokoliv, i z věcí, které jsou samy o sobě dobré. Snažíme se zařídit si život tady a teď. Něco možná bude. Fajn. Ale ještě to potrvá, a kdo ví, jak to bude, proto raději teď urvu, co se dá. Zkuste se toho vzdát – jídlo, práce, služba v církvi, …

Bůh nám musí vzít nebe, které si tvoříme, protože by se nám jinak stalo peklem.
Nechci být věčnou bytostí – chci najít život zde. A Bůh pro nás chystá život věčný.
Kdyby věčnost nastala zítra, byli bychom v šoku. Ukázalo by se, že v praxi vlastně nevěříme.

Kdybychom zjistili, že nás čeká výhra v loterii a pohádková dovolená, cesta kolem světa… zmocnilo by se nás příjemné vzrušení. Naše myšlenky na nebe nejsou zdaleka takové. Ať už si nebe představujeme jakkoliv, zdá se, že není na místě jakékoliv přílišné vzrušení. Představujeme si věčnost jako nekonečnou bohoslužbu, jeden velebný chorál za druhým na věky věků amen. Srdce nám poklesne. To má být ono? Cítíme se provinile, že jsme málo duchovní.

Ale Ježíš slibuje obnovu našeho života. Ohlašuje příchod Božího Království. Když přijde Boží království, začnou se dít věci. (Najděme si v Písmu, co se stalo s lidmi, kterých se dotklo Boží království. Ježíš nerozdával chromým nové berle.) Slepí půjdou do kina. Chromí začnou tancovat. Hluší si koupí hifi věž. Mrtví přijdou na večeři. Důvěrnost budeme sdílet s Bohem i s lidmi. Veškerá radost se setkáváním bude násobit. Ve starověku se tomu říkávalo Obcování svatých. Pozadím toho všeho bude úžasná slavnost, svatební hostina Beránkova. (Kolik podobenství o Božím království se odehrává právě na svatbách…)

„Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.“ (Iz 25,6) Zkusili jste si někdy představit, jaký je asi Hospodin kuchař?
Bude se tančit. „Tehdy se bude v tanci radovat panna i jinoši a starci.“ (Jr 31,13)
Při Poslední večeři náš Ženich řekl, že „nebude pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.“ (Lk 22,18) .

Pak vytáhne zátku.