Životice. Obraz (po)zapomenuté tragédie

Autor knihy: Karin Lednická
Nakladatelství: Nakladatelství Bílá vrána

Při psaní trilogie Šikmý kostel narazila autorka Karin Lednická na životickou tragédii, která by si podle jejího názoru zasloužila samostatné zpracování. Několik let tedy sháněla podklady v archivech i svědectví pamětníků a výsledkem je kniha Životice. Obraz (po)zapomenuté tragédie, která vyšla v roce 2022 v jejím nakladatelství Bílá vrána.

Na počátku – a vlastně i na konci – práce autorky stálo pravděpodobně toto přání, které uvádí v samém závěru svého doslovu:
Na závěr si dovolím vyslovit přání. Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách, aby muzeum bylo otevřeno více než jeden pracovní den v týdnu, aby pomníčky zavražděných nebyly skryty mezi náletovými dřevinami nebo ohrožovány plánovanou výstavbou. Stručně řečeno, aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží.

U své nejnovější knihy zvolila Karin Lednická trochu jiný styl než v trilogii Šikmý kostel, která je zcela beletristická. V Životicích důsledně odděluje část beletristickou a část faktografickou, ve které uvádí informace, které získala z různých zdrojů a od pamětníků. Obě části doplňuje několik bohatých obrazových příloh. Zvolený styl mi zcela vyhovoval. Beletristické části knihu oživují a jsou velice dobře napsané, ale čtenář se stále orientuje v tom, co je skutečnost a co fikce autorky.

Těšínsko bylo v době druhé světové války součástí nikoliv Protektorátu Čechy a Morava, ale samotné Říše. Obyvatelé tohoto kraje byli tedy nuceni podepisovat tzv. volkslistu, kterou se hlásili k německé národnosti. V Životicích podpisování volkslisty ve spolupráci s německou vrchností bohatě podporoval i starosta Heinrich Mokrosch. Na obyvatele, kteří ji podepsali, se vztahovala mobilizace, mladí muži tedy museli narukovat. V oblasti působili také partyzáni a někteří obyvatelé jim pomáhali. Všichni obyvatelé Životic žili za války v atmosféře strachu a snažili se dočkat konce války pokud možno v klidu. To jim nebylo dopřáno. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Pomsta gestapa byla drtivá: ráno 6. srpna zavraždilo gestapo šestatřicet mužů z Životic i okolí. Na zásahu se významně podílel i místní četník Sattler, kterého Karin Lednická barvitě charakterizuje v beletristické části:
Dal si na té přípravě opravdu záležet.
Teď nese v kapse několik lístků se jmény; každý z nich pokrývá jednu část obce.
Každou trasu dostane na starost zvláštní komando, v němž bude jeden místní četník, dva vojáci wehrmachtu a dva členové gestapa.
Sattler si v hlavě přerovnává argumenty, na jejichž základě zanedlouho požádá o přiřazení do komanda, jehož operační oblast začíná na hranici Životic s Bludovicemi. Pravděpodobně nebude žádných argumentů zapotřebí, ale známe to: kdo je připraven, nebývá zaskočen. A kdyby někdo přece zapochyboval… Zdůvodnit tento požadavek se dá hned několika způsoby, které mohou dokonce zapůsobit jako služební horlivost. A ta se vždycky cení.
Ach ano, horlivost, tu dnes opravdu prokáže. V komandu bude jediný, kdo se tady vyzná; v krajině i v lidech. Hlavně v lidech. Bude to on, kdo ponese seznam lidí určených k likvidaci. Bude to on, kdo určí, kam se půjde nejprve a kam až potom. Za kým.
Kam gestapáky a vojáky zavede, tam půjdou. Nikdo z nich neví, kde Životice začínají a kde končí. Kdo ve vesnici má volkslistu a kdo ne. Nevědí nic. Nepoznají, když na jejich trase přibude pár zastávek nad rámec oficiálního seznamu.
Nebudou tušit, že četnický strážmistr právě zabíjí několik much jednou ranou.
Friedrich Sattler se pousměje té slovní hříčce, navýsost spokojený se svým geniálním nápadem a plánem. Sám se sebou.
Ano, přidá tam i ty dva. Mnohé se tím vyřeší.

V průběhu akce se ukazovaly a tříbily charaktery – jak těch, kdo se akce zúčastnili jako její vykonavatelé, tak i těch, kdo byli v ohrožení života nebo katastrofě přihlíželi. Takhle například v podání Karin Lednické uvažuje stařeček Warcop, otec Teodora Warcopa, který ani nebydlel přímo v Životicích:
Staříček Warcop sedí pod vrbičkami a neodvažuje se ani pohnout. Už přes dvě hodiny tady trčí a modlí se, aby gestapo nepřivedlo jeho syna Teodora.
Když ho u sběrny mléka zatkli a odvedli ho sem, řekli mu to naprosto jasně: „Pokud nám tvůj syn upláchne, zastřelíme tebe.“
Pomyšlení na smrt třiatřicetiletého Dorka, otce dvou malých dětí, svírá jeho otci hrdlo hrůzou. Ví, že za synův život zaplatí životem svým. Je připraven tu oběť přinést, i když by to znamenalo, že se nebude moci rozloučit se svou drahou ženou, že neuvidí vyrůstat své vnučky. Přesto mu to připadá jako menší zlo. A tak se dále modlí, aby Dorka nechytili.
Ani na okamžik nepochybuje, že gestapáci svou výhrůžku splní. Netuší sice, kvůli čemu nad Dorkem vynesli rozsudek smrti, ale ani se do takovýchto úvah nepouští. Tehdy v Suché taky oběsili pro výstrahu nevinné. A před malou chvílí se mu přímo před očima odehrálo děsivé divadlo: přivedli jakéhosi mladého chlapce, kterého nikdy dříve neviděl, a zastřelili ho na okraji cesty.
Teď tam chudák leží a staříček má co dělat, aby na mrtvé tělo s hrůzou nehleděl. Aby nemyslel na to, že zanedlouho tam takhle může ležet on sám. Nebo Dorek.
Začne novou modlitbu. Za svého syna, za toho nebohého chlapce u cesty, za všechny další mrtvé, kterých musí být ve vsi spousta, protože celé dvě hodiny se ozývají výstřely.
Pozvolna se vzdalují a slábnou, jak se vrahové přesunují směrem k Suché.
Možná na něho zapomenou.
Možná to nakonec dobře dopadne, upíná se k toužebné myšlence.
A pak se objeví černý vůz. Mine mrtvého chlapce a zastaví kousek za ním.
Ze dveří vystoupí Dorek.

Podle velitele zásahu Guida Magwitze mělo jít o „krvavou mstu za zavražděné kamarády“. Byla vskutku důkladná, protože různé další akce pokračovaly až do února 1945. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. Tato tragédie však upadla v zapomnění – a znovu se teď do povědomí vrací především díky úsilí Karin Lednické.

Tragédie si své následky vybírala dokonce i v červnu 1945, kdy se konal velký smuteční průvod:
Smutečního průvodu k uctění památky obětí životické tragédie se zúčastnilo dvacet tisíc lidí.
Široký mnohostup byl dlouhý téměř tři kilometry a sestával z pozůstalých, bývalých vězňů nacistických táborů, šesti set družiček, krojovaných horníků s prapory, hudebních těles a ohromného množství dalších lidí z širokého okolí. Průvod šel zpod Bludovického kopce k mohyle uprostřed Životic, kde bylo do země vloženo šestatřicet rakví s ostatky zastřelených; na ně pak navršeno přes tři sta věnců a záplava květin.
Tryzna se stala mohutnou oslavou míru, jak dokazují fotografie v obrazové příloze.
Smutečnímu průvodu předcházely tři dny, během nichž byla těla na bývalém židovském hřbitově exhumována. Vilém Wajner nebyl zdaleka jediný, kdo byl k plnění této povinnosti povolán, jiní se dokonce sami nabídli. Z moci úřední se musel exhumace účastnit Heinrich Mokrosch; aby viděl, co způsobil. Naopak z vlastní vůle se přidal pan Burkovič, který musel odejít ze Životic po polském záboru v roce 1938 a ihned po osvobození se do vsi vrátil, nebo Emerich Kaňa, který se při této práci zranil, rána se mu infikovala a on bohužel během velmi krátké doby zemřel. V určitém ohledu se tak stal poslední obětí životické tragédie.

Kniha Karin Lednické je čtivá a přehledná, navíc je i velice kvalitně zpracovaná. Nápadité obálce vévodí 36 perforovaných děr – tedy určitých „bílých míst“, která zůstala po každé oběti životické tragédie. Červená barva na ořízce stránek má také jasnou symboliku. Myslím si, že vydáním této knihy Karin Lednická udělala hodně pro naši historickou paměť a jsem jí za to vděčná. Podařilo se jí zachytit svědectví pamětníků často opravdu „za pět minut dvanáct“. Pamětníci pomalu odcházejí a o to důležitější bude na tuto tragédii nezapomínat. Její tragické následky jsou součástí historie mnohých rodin, obce Životice, tamějšího kraje, ale i celé naší republiky.