Na čem záleží. Rozhovory s Franzem Kettem o jeho životě a pedagogice

Autor knihy: Tomáš C. Havel, Hanni Neubauer, Eva Muroňová
Nakladatelství: Nakladatelství Petrinum

Franz Kett se narodil v roce 1933 v Mnichově. Pracoval nejprve jako učitel, pak vyučoval na vyšší škole pedagogické a vedl referát předškolního vzdělávání mnichovské arcidiecéze. Vyvinul vlastní pedagogiku, zaměřenou na předškolní děti. Vychází z křesťanského pojetí člověka a jde o katechetický způsob práce především s předškolními dětmi, které měly problematické sociální zázemí. V roce 2014 napadlo tři jeho žáky (jednoho Čecha, jednu Češku a jednu Němku) s ním vést „bilanční rozhovor“. Rozhovor vznikal celý rok a jeho výsledkem je kniha Na čem záleží.

Vznikl krátký a přehledný rozhovor, ve kterém Franz Kett vzpomíná na svůj život osobní i profesní. Vzpomíná na radosti a bolesti, nevyhýbá se ani vlastním selháním. Míra jeho sebereflexe je opravdu obdivuhodná, ale zachovává si soukromí a o některých věcech či problémech taktně pomlčí.

Můžeme tak sledovat celý naplněný život Franze Ketta, na který zpětně pohlíží s vděčností Bohu. Zažil v něm mnoho dobrého – a práce s předškolními dětmi i s těmi, kdo s nimi pracují, ho vždy „omlazovala“.

Krásné jsou jeho konkrétní zážitky s dětmi, na které v knize hojně vzpomíná. Jedna ukázka za všechny:
Otevírá takový způsob komunikace se světem i cestu k Bohu?
Otevírá. A hned uvedu příklad. Byl večer, nesl jsem svou pětiletou dceru Cornelii domů na zádech. Nad námi nebe plné hvězd. Ona si ho prohlížela a řekla: „Tati, podívej, jak je to hezké!“ Zastavili jsme se a dívali se. Ale pak se najednou nad intenzitou toho zážitku zarazila a povídá: „Tati, pojďme už domů!“
Při večerní modlitbě jsme pak tento zážitek popsali slovy: „Viděli jsme noční oblohu a na ní mnoho hvězd. Pocítili jsme, jak jsme úplně malí a ztracení v obrovském světě a teď děkujeme tomu, který toto veliké dílo tvoří.“ Tak nějak může vypadat propojení zážitku a jeho reflexe, jeho uvědomění a pojmenování smyslu.
Ve vztahu dítě – dospělý, nebo dítě – pedagog to může vypadat tak, že dospělý vyslechne dětský zážitek a pomůže s jeho reflexí. Takový postup podle mě obnovuje původní formu náboženského objevování a pojmenování Boha v životě člověka.
Podobná událost se stala při jedné z dalších večerních cest domů. Tehdy jsem nesl svého šestiletého syna Matthiase. Možná právě tma a naše vzájemná blízkost vyvolaly následující dialog: „Tati, proč svítí měsíc tak jasně?“ Já, učitel, hrdý na zájem dítěte, jsem mu začal vysvětlovat fyzikální definici. Po chvíli mě přerušil slovy: „Už vím! Měsíc svítí, abychom našli cestu domů!“ Matthias se neptal po stavu a fungování věcí, ale po jejich smyslu. Ten je přítomný ve všem, co zažíváme. Schopnost rozeznávat ho je dobré cvičit. Je dobré nad ním hloubat, podobně jako objevujeme a zkoumáme, jak co funguje.
Z hlediska smyslu se tento vnější proces každodenního návratu domů stal metaforou návratu vnitřního. Domov hledá každý. Domov v těle maminky je naší první životní zkušeností. Z této „prazkušenosti“ pak vychází naše touha po domově. Neustále hledáme, kde můžeme být doma. Když jsem se jednou zeptal dětí, jestli ví, kde byly předtím, než byly v těle své maminky, jedno z nich odpovědělo: „V Božím srdci.“ Neustálým hledáním domova je myšleno přímo ne místo, kde máme střechu nad hlavou, ale prostor vytvořený vztahy.

Dříve než se začal věnovat náboženské pedagogice, působil Franz Kett jako učitel. Osud jeho žáků mu skutečně ležel na srdci. Takhle v knize vzpomíná na jednoho ze svých žáků:
Vybavuje se mi snad nejtragičtější zážitek z doby mého učitelování. Měl jsem v deváté třídě žáka, který byl dokonalým mimem. Dokázal se pantomimou tak skvěle vyjádřit, jak jsem to od té doby u nikoho dalšího neviděl. Očekávalo se od něj ale něco jiného – že se vyučí nějakému řemeslu, ne že bude umělcem. Musel se pak, ačkoliv v technických oborech nijak nevynikal, vyučit opravářem psacích strojů. Začal pít a ve třiadvaceti zemřel na otravu alkoholem. Nikdo ho nevzal vážně, nikdo nerozpoznal jeho kvality, natož aby mu je pomohl rozvinout. V představách realisticky uvažujícího a pragmatického světa ztroskotal.
Je třeba dávat dětem mnoho příležitostí, aby se uměly projevit takové, jaké jsou, a to v plné šíři. Jsem přesvědčen, že podobně nás vnímá i Bůh. Daroval nám život a k němu spoustu talentů. Nezáleží na tom, zda jich máme pět nebo dva, stačí jeden. Ale i ten je třeba objevit a rozvíjet. Je nesmysl rozvíjet talent, který ani nemáme, ale najít ten svůj. Myslím, že v tom spočívá tajemství naplněného života. To, že smím být tím, kým jsem!

Franz Kett se ale nebojí při pohledu za svým životem přiznat své chyby a nedokonalosti. Připouští si, že jeho velké pracovní nasazení mu neumožňovalo věnovat dostatek času své vlastní rodině:
Společný život nebyl jen snadný, a když jsem změnil práci, objevilo se v rodině napětí. Stále více jsem, i díky svému osobnímu nastavení, investoval do kontaktů mimo rodinu. Mé zaměření ven bylo v protikladu s přáním mé ženy věnovat čas a emocionální blízkost vlastní rodině. Když se nám pak narodilo třetí dítě, dcera Cornelia, ukončila zaměstnání a zůstala doma, aby se mohla dětem plně věnovat. Paradoxně pak sama uskutečňovala, co jsem se snažil ostatním předávat na seminářích. Ale já se svou rodinou nebyl.
Jedna z klíčových vět Martina Bubera je, že se stávám sám sebou, když vyslovím TY. Stále se snažím být tím, kým být mám. Vím, že je to možné pouze v otevřenosti, citlivosti a starostlivosti vůči konkrétnímu TY. Mou snahou teď je aspoň trochu, pokud to vůbec jde, dohonit, co jsem v dřívějších letech vůči své rodině jakožto onomu bezprostřednímu „ty“ promeškal. A své ženě bych chtěl upřímně poděkovat za její přítomnost.

Franz Kett má dar (který se snaží v dětech rozvíjet i jeho pedagogika) mluvit i o složitých věcech a problémech prostřednictvím jednoduchých základních obrazů. Takhle například mluví o kříži:
Když si uvědomíme kříž, který máme vepsaný do tvaru svého těla, zakoušíme sebe samotné. Žít všechny rozměry kříže znamená být celým člověkem. Ježíš je nám v tomto smyslu vzorem. Dřív, než na kříži zemřel, v kříži žil. Ježíšovu větu „vezmi svůj kříž a následuj mě“ je možné chápat i z této perspektivy. Buď podobně jako já spojený se zemí, vzpřímený k nebi, rozepjatý ke světu a k lidem, a to vše ze středu – z místa, kde se vše protíná a kde máš srdce!
To je Ježíšův životní program i návod. Tomuto způsobu života zůstal Ježíš věrný, ospravedlnil jej svou krutou smrtí. A když mu jeden z římských vojáků probodl bok, vytryskla z jeho srdce krev a voda, znamení smrti i symbolický obraz života. Jeho fyzické srdce se zastavilo, ale absolutní, bezpodmínečná láska, kterou je Bůh a která se v Ježíšovi stala konkrétní a zakusitelná, nezemřela. Naopak. Překonala smrt a zlo a ve vzkříšeném Kristu se dala uvidět. To je poselství Ježíše na kříži. Nádherné ztvárnění v mém farním kostele v Gröbenzell ukazuje velikonočního Ježíše, Krista, ve kterého má být celý svět proměněn.

I když jsem zběžně znala pedagogiku Franze Ketta a některé její metody jsem používala při práci s předškolními dětmi, Franze Ketta jako člověka jsem téměř neznala. Jsem ráda, že jsem se s ním mohla „setkat“ aspoň prostřednictvím tohoto knižního rozhovoru. A toto setkání pro mě bylo velmi příjemným překvapením – bylo to pro mě jako setkání se starším, milým přítelem. Jsem vděčná, že jsem se mohla zaposlouchat do jeho vzpomínek na vlastní život a nechat se jím inspirovat.