Myslící srdce. Dopisy z let 1941–1943

Autor knihy: Etty Hillesum
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů ani ne třicetiletá žena atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok, kde byla internována. V té době už za sebou měla zajímavou životní cestu, plnou zvratů. Vystudovala práva, studovala i slovanské jazyky a psychologii. Narodila se v židovské rodině, ale nebyla nijak nábožensky vychovávána. V roce 1941 se setkala s psychologem Juliem Spierem, který ji přivedl ke studiu Bible a doporučil jí vést si deník. Etty se solidarizovala s židovským národem, čím dál více v Holandsku pronásledovaným, a zároveň prožívala živý niterný vztah ke křesťanskému trojjedinému Bohu. V roce 1942 se dobrovolně přihlásila do koncentračního tábora Westerbrok.

Kniha Myslící srdce obsahuje výběr z dopisů Etty Hillesum z let 1941–1943, tedy z doby, kdy si zároveň vedla i deník. Její deník, který vyšel knižně pod názvem Přervaný život, je podstatně známější než její korespondence a já jsem ho četla už před několika lety. V deníku i v dopisech je Etty velice otevřená a osobní, nic nepředstírá, ani „nemaluje narůžovo“ a o všem se snaží přemýšlet v perspektivě nově objeveného vztahu ke křesťanskému Bohu. Deník a dopisy se výborně doplňují a společně tvoří velice barvitý obraz jejího vnitřního světa. Bez problému lze číst pouze jedno nebo druhé. Pokud plánujete přečíst obojí, doporučuji začít deníkem, který u nás také vyšel dřív. Bohužel i v případě deníku i dopisů jde v českých vydáních pouze o výbory.

Takhle Etty v jednom z dopisů uvažuje o utrpení v koncentračním táboře Westerbork, které intenzivně vnímá každý den:
Ti, kteří požívají nervy drásající výsady, že smějí „bis auf weiters“, až do odvolání, zůstat ve Westerborku, jsou ve velkém morálním nebezpečí: že otupí a zatvrdí se.
Lidského utrpení, které se tady za poslední půlrok před našima očima odehrálo a denně odehrává, je víc, než může jeden člověk vstřebat za půl roku. Také je to každý den slyšet ve všech tóninách: „Nechceme myslet, nechceme cítit, chceme co nejrychleji zapomenout.“ A já si myslím, že v tom je velké nebezpečí.
Je to pravda, dějí se tady věci, jaké bychom dříve svým rozumem považovali za nemožné. Ale máme možná v sobě ještě jiné orgány než rozum, o nichž jsme dřív nevěděli a které jsou schopné tyto šokující události pojmout.
Myslím, že pro každý prožitek je v člověku orgán, díky němuž je schopen ten prožitek zpracovat.
Kdybychom z táborů, ať už kdekoliv na světě, vyšli jen se svým tělem a ničím dalším než s tím, bylo by to příliš málo. Nejde přece o to, aby si člověk na úkor všeho zachoval život, ale o to, jak si ho člověk zachová. Někdy si myslím, že každá nová situace, ať už v dobrém, nebo špatném smyslu, v sobě přináší možnost obohacení. A když přenecháme tvrdá fakta, před něž jsme neodvolatelně postaveni, jejich osudu, když jim neposkytneme přístřeší ve svých hlavách a ve svých srdcích, aby se tam usadila a změnila ve fakta, na nichž můžeme růst a získávat z nich nějaký smysl, pak nejsme životaschopnou generací.
Opravdu to není tak snadné, a pro nás Židy možná nejméně snadné, ale přesto, když nebudeme moci poválečnému, zbídačelému světu nabídnout nic jiného než svá těla zachovaná při životě na úkor všeho, a žádný nový smysl vycházející z nejhlubších prohlubní naší bídy a zoufalství, pak to bude příliš málo. Z táborů musí vzejít nové myšlenky, nové názory pak musí šířit jasno kolem sebe, proudit přes ploty z ostnatých drátů, a následně se musí spojit s novými názory, které získává člověk za těmi ploty, stejně krvavě a čím dál tím víc i za téměř stejně těžkých okolností. A na společenské bázi opravdového hledání objasňujících odpovědí na všechny ty záhadné události bude možná vykolejený život moci udělat opatrný krůček dopředu.
A proto považuji za velké nebezpečí, když kolem sebe stále slyším: „Nechceme přemýšlet, nejlepší je otupět a obrnit se proti té mizérii.“
Copak utrpení – ať už k nám přichází v jakékoliv formě – není také součástí lidské existence?

Ani tváří v tvář obrovskému utrpení v koncentračním táboře neztrácí Etty naději, že lze tím vším projít bez nenávisti:
Ale buřičství, které se narodí ve chvíli, kdy se nouze dotkne vlastní osoby, není skutečným buřičstvím a nikdy nemůže být plodné.
A absence nenávisti ještě neznamená absenci elementárního mravního rozhořčení.
Vím, že ti, kdo nenávidí, pro to mají své opodstatněné důvody. Ale proč bychom museli stále volit tu nejsnadnější a nejlevnější cestu? Zažila jsem tam velmi silně, že každý atom nenávisti přidaný k tomuto světu ho dělá ještě neobyvatelnějším, než už je.
A také si myslím, možná dětinsky, ale neústupně, že tato země by mohla být o něco obyvatelnější láskou, jak o tom píše Žid Pavel Korinťanům, ve třinácté kapitole svého prvního listu.

Etty si všímá i toho, jak se hrozivé situaci v koncentračních táborech přizpůsobily děti. Toto napsala v jednom dopise krátce před svým vlastním transportem do Osvětimi:
Na porodním oddělení leží hýčkané 9měsíční miminko, holčička. Je krásné a miloučké a modrooké. Přišla sem před několika měsíci jako „S-Fall“ (trestní případ), policie ji zašantročila na nějakou kliniku. Nikdo neví, kdo a kde jsou její rodiče. Drží ji co nejdéle na porodním oddělení, sestry se na tu hračku silně upjaly. Ale chtěla jsem říct: Na začátku pobytu tady nesmělo dítě ven, ostatní děli ležely v kočárcích na vzduchu, ale ona musela zůstat vevnitř, vždyť to byl „S-Fall“! Ptala jsem se na to tří sester, narážím tady stále na věci, které se mi zdají neuvěřitelné, ale pokaždé se v nich znovu utvrdím.
U nás v nemocničním baráku jsem potkala slaboučkou, podvyživenou 12letou holčičku. Stejným bezstarostným a bezelstným způsobem, jakým dítě vypráví o úkolech do školy, mi řekla: „Ano, já jsem z toho baráku, já jsem trestní případ.“ Chlapeček, tři a půl roku, který rozbil holí okno a dostal za to co proto od otce, začal nahlas plakat a křičet: „Óóó, teď mě dají do 51 (= vězení) a pak budu muset do trestního transportu.“ Konverzace dětí je šokující, slyšela jsem, jak říká jeden chlapec druhému: „Né, těch 120 tisíc razítek není to nejlepší, ale když jsi napůl Árijec a napůl Portugalec, máš to dobré.“ Anne-Marie slyšela na vřesovišti matku, jak říká svému dítěti: „A když nebudeš hodná a nesníš puding, budeš muset do transportu bez maminky!“

A takto se Etty ve stejném dopise tváří v tvář všem hrůzám snaží „popsat nepopsatelné“ a „stát se hlasem židovského národa“:
Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím.
Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno.
Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná.

Přestože Etty nedospěla ke křtu a vstupu do církve a její osobní život byl v mnohém problematický, je mnoha lidem vzorem ve svém zápalu pro Krista a pro vztah s Bohem. Tváří v tvář válečnému běsnění se čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný.