Daleko v srdci. Memoáry

Autor knihy: Mark Slouka
Nakladatelství: Nakladatelství Prostor

Mark Slouka, syn českého emigranta do Spojených států Zdeňka Slouky, mě zaujal v knize Rozhovory přes rozbouřené vody. Když jsem tedy ve výprodeji knih uviděla jeho memoáry s názvem Daleko v srdci, dost jsem se těšila. Záhy jsem ale zjistila, že nepůjde o klasické memoáry tak, jak si je představuji. Mark Slouka je úspěšným americkým spisovatelem, takže prostě nevzpomíná chronologicky na svůj život, to v jeho knize téměř nenajdete. Spíš se snaží hledat různé příběhy a souvislosti mezi nimi a objevovat ve svém životě to, co pro něj samotného bylo podstatné. Nakonec je to především jeho vztah k oběma rodičům, jejichž jediným synem byl.

Zvláště problematický byl a je jeho vztah s matkou. Jeden z jejích povahových rysů trefně vystihuje válečnou „příhodou s broskví“:
Matka to v sobě měla, tuhle vnitřní sílu, tuhle hranici, za kterou je každé vyjednávání vyloučeno. Tuhle vlastnost osvětlí historka s válečnou broskví.
Mohlo to být někdy v roce 1942 nebo 1943, v době, kdy byl ve městech zoufalý nedostatek jídla. Matka se nějak dostala k broskvi, což byla vzácnost, poklad. V téhle příhodě kráčí matka s mým otcem kolem pomalé řeky a o něčem se přou, když otec řekne najednou cosi, co narazí do oné zdi, za níž je každá diskuse vyloučená. Matka bez známky hněvu v hlase, leč s ocelovou rozhodností, i když ne hlasem Yula Brynnera v Sedmi statečných, povídá otci, že řekne-li to ještě jednou, hodí broskev do řeky. Není to výhrůžka, je to slib. Otec, který ovšem nechápe, kde se nachází, neznaje tuhle Maginotovu linii v jejím osobním nastavení (jak by se to od něj ostatně mohlo čekat?), přesvědčen jenom, že by bylo idiotské zahodit něco tak vzácného, ji přiměje to dokázat. A matka hodí broskev přes vodu, do stromů, a otec v té chvíli zahlédne v tom děvčeti sílu, o níž nevěděl, kterou nechápe a kterou sám tak strašně postrádá.

Ve vztahu k oběma svým rodičům nakonec Mark Slouka dochází ke smíření, které přerůstá do vděčnosti:
Osočovat mámu s tátou za to pako, které se ze mě stalo, je otřelá věc, člověk si z toho moc nevezme, a pokud ano, pozbývá to s věkem na ceně. Myslím, že lepší je sestavit seznam „poděkování“. Takový, jaký najdete vzadu v knize, kterou napsal někdo, kdo má hodně známých – nebo se jenom pokorně ucházel o přízeň.

Nakonec bych rád poděkoval svým rodičům Zdeňkovi a Olze Sloukovým.
Za svůj mimořádně vyvinutý smysl pro krásu a bolest, za schopnost trpět, za smysl pro humor, který to všechno kompenzuje.
Za své sny, které jsou bezbožné, za svou lásku k hudbě a slovům.
Za svět přírody, který vždycky byl a nadále je mým útočištěm – před nimi a před vším ostatním.
Za to, jak přemrštěně reaguji na nespravedlnost – to je věc, kterou zná celá řada mých „nadřízených“ až příliš dobře. Za to, jak trapně pociťuji chválu, za svou chráněnou značku, prolínající se směs nejistoty a sebedůvěry.
Za svou loajalitu. Za svou ochotu vysrat se na to, na čem nezáleží.
Za své pozitivně státnické uvažování – a za svou ochotu zahodit broskev.
Za svou nedůvěru vůči povrchům.
Za svou posedlost spravedlností, po které prahnu jako jiní po Bohu.
Za to, jak tíhnu k minulosti (a přítomnosti), k samotě (a k společnosti přátel), k tichu (a k smíchu).
Za to, jak stále truchlím nad posledním místem, na kterém jsem byl.
Za to, že nejlepší způsob, jak mě naštvat, je neříct mi, co vás štve, protože mě to vrhá i v mém věku padesáti sedmi let rovnou do oné králičí nory „Co jsem udělal, maminko?“, což mě rozzuří natolik, že přeháním a králičí noru vyhodím do vzduchu.
Za svou přecitlivělost vůči hrubosti a poměrně velikou vděčnost za tu nejmenší zdvořilost, laskavost nebo akt velkorysosti.
Za svůj absolutní sluch pro smrtelnost, jež sytí můj svět strachem a úžasem.
Za svou vytrvalost. Pevnost. Řekněme rovnou – tvrdohlavost.
A za svůj odpor vůči autoritám. Vůči trapičům všech velikostí a barev. Za svůj instinkt bojovat proti tomu, z čeho mám strach.
Za svůj nejasně starosvětský (a velmi nákladný) odpor k sebeprosazení, za svou naprostou neschopnost šplhat po společenském žebříčku, za svou psí oddanost talentu (ovšem tak, jak si ho definuji) všude, kde na něj narazím.
Za svou sentimentalitu, kterou se snažím držet na uzdě, přestože mě vesele užírá, podrývá moji obrannou hráz, prozrazuje mě.
Za všechny rvačky v dětství, které jsem nikdy nevyhledával, ale které si mě našly, za krev a smrkance na límci.

Přestože jsem od knihy očekávala něco zcela jiného, nakonec mě literárně velice kvalitní vyrovnávání se s vlastními (dosud žijícími) rodiči Marka Slouky docela zaujalo. V jeho pohledu na vlastní život můžeme najít mnoho inspirativního. Já mám rodiče už podobně staré, takže bilancování vzájemných vztahů je pro mě taky aktuální. Zajímavé je, že maminka Marka Slouky zemřela asi týden poté, co tuto knihu dopsal. Skutečně asi mělo být něco touto knihou uzdraveno. Přijde mi škoda, že tyto „Memoáry roku 2106 podle Washington Post“ nemají u nás – v zemi, z které pocházejí oba rodiče Marka Slouky a ve které teď žije – větší ohlas.