Longinovo kopí

Autor knihy: Louis de Wohl
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Hlavním hrdinou románu Longinovo kopí Louise de Wohla je Cassius Longinus, setník římské armády, který žil v Ježíšově době. Až po přečtení jsem zjistila, že jménem Longinus (z řeckého lonché = kopí) katolická tradice skutečně pojmenovala vojáka, který probodl ukřižovanému Ježíši kopím bok a po jeho smrti prohlásil: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží.“ V katolické církvi je uctíván jako světec. V katedrále sv. Petra ve Vatikánu má sochu v nadživotní velikosti a v Praze je mu zasvěcena rotunda na Novém Městě.

Románový Cassius Longinus je čestný římský voják, který už v mládí přemýšlí o víře svého lidu:
„A-ano, otče. Ale proč je v Římě chrám bohyně Isis? Egypt jsme porazili. Proč Římané uctívají Isis?“
„Protože část Římanů jsou hlupáci, a hůř než hlupáci. Opičit se po zvycích druhých lidí, to je vždycky první příznak úpadku. Jenže někteří hlupáci naletí na tajemné triky egyptských nebo jiných šarlatánů. Takové nesmysly!“
„A co římští šarlatáni, otče?“
Starý generál popotáhl nosem. „Ty nejsi hloupý. Nejspíš sis udělal vlastní úsudek na základě toho, že se od okuřovačů a prodavačů modliteb držím dál. A taky jsem nic nenamítal, když jsi odmítl chodit se starou Tribií obětovat Luně. Vzpomínáš si na matematiku, synu? Někdy musíš při řešení problému nakreslit pomocné čáry. Bohové jsou pomocné čáry. Kreslíme si je, abychom vyřešili své problémy. Rozdíl spočívá v tom, že je tím ve skutečnosti vůbec neřešíme; jen si to myslíme. Nesneseme pomyšlení, že některé problémy prostě vyřešeny být nemohou, takže si musíme vytvořit bohy, kteří jediní znají řešení, a tak dále. Ale to všechno je pro slabé. Silným nevadí, že určité problémy se nedají vyřešit. Jsou sami svou vlastní autoritou. Jdi a služ Římu. Na ničem jiném nezáleží.“
Opravdu? Co je Řím? Cihly a mramor, zlacené chrámy pro „pomocné čáry“, zpocené, podvádějící, za rozkošemi se honící masy, Castra praetoria, Seianus a Balbus, nevěrné ženy, prétor s kobylím obličejem a armáda otroků, a všechno jsou to přízraky, ještě než podlehnou hnilobě a nicotě.
Proč tomu sloužit? Proč vůbec něčemu nebo někomu sloužit?

Kromě oficiálních příslušníků římské armády, Ježíše a jeho přívrženců, vystupují v románu také různí zvědové – a to jak na římské, tak i na židovské straně. I jejich pohled na Ježíše pro nás může být v mnohém zajímavý:
„Pořád ještě nechápu, proč ti připadá tak nebezpečný.“
„Ty totiž nerozumíš politice, můj milý Bozi. Ten muž je přesně to, co ještě chybělo. Člověk, kterého provází pověst něčeho mimořádného, zázračného. Dostávám o něm zprávy už víc než dva roky. Jeho záznam se rozrůstá. Na začátku to bylo nevinné: přátelská slova pro chudé, útěšná slova pro nemocné. Ale brzy začal mluvit velice odlišným jazykem, zvlášť proti našim přátelům farizeům.“
„Proč by ti to mělo vadit? Jestli je někdo trochu setře…“
„Kdybys jen nebyl tak krátkozraký, Bozi. Tohle byl první pokus zaútočit na autoritu; copak to nechápeš? První pokus o to, aby lidé pojali nedůvěru k těm, kteří údajně vědí všechno lépe, k učeným mužům, k mužům s třásněmi na rouchách, k mužům, kteří dříve vyžadovali úctu a poslušnost… Nezačal tím, že by útočil na nás. Od svých agentů jsem neslyšel ani slovo o tom, že by někdy zmínil moje jméno. Je mazaný, Bozi, velice mazaný. A zná Zákon. Před nějakou dobou údajně uzdravil několik malomocných. Naprosto správně je poslal, aby šli a ukázali se kněžím.“
„Uzdravil malomocné?“ zeptal se Boz nedůvěřivě. „Tomu přece nevěříš, nebo ano?“
Kaifáš si povzdechl. „Nejsem lékař, Bozi. A ty lidi jsem neviděl předtím, než je – uzdravil. Vím, že nevědomý kněz může prohlásit člověka za nečistého, i když má třeba jen nějakou ošklivou vyrážku. Ale jestli opravdu vyléčil malomocného, nebo deset malomocných, nebo sto? Prosím, ať klidně vyléčí všechny malomocné v téhle zemi, pokud se nebude dostávat do střetu s vládou.“
„A dělá to?“
„Nejen že chodí a uzdravuje. Učí. Uzdravování není vůbec jeho hlavní cíl, jen pokus dokázat pravost jeho učení. Jestliže dokážu uzdravit malomocného, vrátit zrak slepému – není to důkaz, že to, co vám říkám, je pravda? Nejspíš jsou tací, kteří ho považují jen za jakéhosi léčitele. Ale velká většina jich naslouchá jeho učení a přijímá uzdravování jako důkaz, že je tím, za koho se pokládá.“

Vrcholem románu jsou události Ježíšova soudu, smrti a vzkříšení, které Louis de Wohl popisuje velice živě a poutavě:
Pilát šel za ním a ztěžka usedl za stůl. „Odkud jsi přišel?“ zeptal se. Co když mu ten muž odpoví, že přišel ze sídla bohů? Co když se náhle projeví, ukáže se jako – něco jiného než člověk?
Ale muž dál mlčel. A nebylo to kvůli bolestem nebo šoku z bičování. Byl velice slabý, ale zcela při vědomí. On mluvit nechtěl.
Pilát začal bubnovat prsty na stůl. „Cože, ty mi neodpovídáš?“ řekl. „Copak nevíš, že mám moc tě ukřižovat, a že mám moc tě propustit?“
Aramejsky nikdy moc dobře neuměl a nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, že s vězněm mluví jako s dítětem, i když by neměl. Bylo to skoro, jako by chtěl při rozhovoru s filozofem používat posunky. „Buď rozumný, nebo tě potrestám – rozumíš?“ Sám na sebe se zlobil, že není schopen mluvit s ním tak, jak by chtěl; dráždily ho vlastní naprosto pošetilé rozpaky a v hloubi duše se bál. Jen trochu. Ale bál se.
Pak vězeň konečně promluvil. „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“ A po krátké pomlce: „Proto ten, kdo ti mne vydal, má větší vinu.“
Pilátovi poklesla čelist. Studoval sice právo, ale především byl voják, a jako voják si ze všeho nejvíc vážil odvahy. Tohle byla nejsžíravější odpověď, jakou kdy dostal od někoho, nad kým se chystal vynést rozsudek. Znal rozmrzelé ticho, rozhořčené protesty, drzost, dokonce i nestoudnost, urážky, kletby, nadávky. Nebo žadonění, zapřísahání, přemlouvání, žebrání, lichocení, slzy sebelítosti nebo nenávisti, výčitky a mravní pobouření. Znal okázalou poctivost nepoctivých i urážlivý úsměv, který říkal: „Vím, že nemůžu říct nic, co by se ti líbilo; ať řeknu cokoli, odsoudíš mě, protože jsi krutý člověk nebo protože tě podplatili.“ Znal netečnost prosťáčka i němý hněv utiskovaného. A věděl, že všechny tyto postoje mohou být známkou neviny nebo známkou viny, neboť takoví už lidé jsou.
Tohle však bylo něco jiného. Byl to rozsudek vynesený nad ním.
Tento vězeň, ta lidská troska, ubožák, po jehož krvi volalo několik tisíc lidí, jehož bičovali, posmívali se mu a tropili si z něho šašky, dokázal vynést klidný, objektivní výrok o vině – ale o vině svého zrádce a svého soudce, kterého jen tak mimochodem stejně klidně uznal za svého soudce kvůli moci „shůry“. A podle vězňova soudu byl zrádce vinen ještě víc než soudce. To samozřejmě předpokládalo jako danou skutečnost, že sám sebe považuje za zcela a naprosto nevinného. Ale to bylo jen druhotné. Pro vězně bylo důležité rozlišit mezi vinou jeho zrádce a vinou jeho soudce – a jedním dechem je oba prohlásil vinnými.
A nejhorší bylo, že měl pravdu. Jeho soud, soud vězně, byl správný.
Mnohý méně významný muž by to prostě považoval za nejneuvěřitelnější drzost. „Koneckonců, soudce jsem tu já. Jsem zástupcem Římského impéria a podle nejchytřejších mozků svého národa je tenhle chlapík zločinec.“ Menší muži totiž rádi zakrývají své méně povznášející soukromé činy pláštíkem národní velikosti nebo nutnosti, podle okolností.
Možná to byl nejlepší Pilátův okamžik v roli soudce: neodpověděl, nýbrž vrátil se na Kamennou dlažbu pevně rozhodnut toho člověka propustit.

Přestože román o Longinovi vyšel v originále už v roce 1955, je stále velice svěží a atraktivní. Oproti evangelijním příběhům má výhodu v tom, že nám předkládá jeden ucelený příběh, který je skutečně napínavý a čtivý. Mohu ho tedy doporučit jak těm, kdo události Ježíšova života zatím blíže neznají a chtěli by se s nimi seznámit, tak i těm, kteří je naopak znají možná už právě až příliš dobře a chtěli by se na ně podívat zase trochu jinak. Louis de Wohl vás mírně provokuje tím, jak některá „bílá místa“ v evangeliích po svém doplňuje a pospojuje, aniž by se v čemkoliv zásadním s evangelijními zprávami rozcházel. Všem, kdo evangelia dobře znají, může poskytnout na události Ježíšova života zase nový pohled a podnítit fantazii tam, kde je to možné a na známé události se podívat zase z nového pohledu. Mohou nás při tom napadnout i zajímavé souvislosti nebo otázky, které jsme si dosud nepoložili.

Zajímavý je také pohled na celý příběh pohledem setníka Longina, úzce spojeného se svým kopím. A kéž by se nám všem dařilo být kopím v Boží ruce tak, jak tím apoštol Petr pověřil Longina po jeho obrácení!