Chraplavé chorály

Autor knihy: Roman Szpuk
Nakladatelství: 65. pole

Básník, meteorolog a tulák, jeden ze samotářů, které nám představil Aleš Palán ve své knize o šumavských samotářích. Ve svých zamyšleních a krátkých příbězích nás konfrontuje se světem, kde se nespěchá, kde materiální věci nevítězí nad těmi duchovními. Svět, kde jedno třebas kratičké setkání s člověkem, kvetoucí rostlinou, broukem nebo mravencem je důležitější než to, co jsme měli nebo chtěli dnes stihnout. Svět, kde každý kámen a strom mají své místo a důvod existence. Svět, který tak málo vnímáme a který i díky těmto lidem na okraji stále ještě existuje.

Nedávno jsme s ani ne tříletou vnučkou pozorovali kvetoucí koniklece. Svítilo slunce, přesto bylo chladno a foukal studený vítr. „Dědo“, ozvala se malá Dorotka, „víš, já mám studený ručičky“. A v tu chvíli jsem měl pocit, že je tu Roman Szpuk s námi.



Když jsem byl chlapec, chodila k nám na návštěvu drobná stařenka. V mé vzpomínce zůstala už od začátku jako věchýtek, schýlená a čekající na smrt. Jmenovala se Anna Kleindienstová. Vdala se hodně mladá, jak to kdysi bývalo. Muž brzy po svatbě odešel a už o sobě nedal vědět. Nenapsal jí, že ji opouští, nepřišla zpráva o jeho smrti. Snad prý odcestoval do Německa za prací nebo za jinou ženou, za tajnou láskou, kterou poznal ještě před svatbou a neměl sílu to nevěstě říci. Anna se zhroutila. Prázdnota po milovaném muži zpomalila každý její pohyb. Chodila kolem potoka a psala německé básně. Moje bába je četla. Kde asi ty básně jsou?

O svém manželovi už Anna nikdy neslyšela. Dál trpělivě nesla na duši ten zemský stín, který čas od času zahalí každého člověka, jen u někoho se zdrží tak dlouho, že ani ve chvíli smrti z duše neodpluje.

Vyhasla nakonec jako tolik jiných bezejmenných pochodní, které chtěly svítit druhým lidem na cestu, chtěly milovat a být milovány. Odešla a ani ty básně už si nemohu přečíst.


Lezeme k ruinám sklárny, rozhrabáváme krtince. Nacházím půlku modrého páteříku (skleněný korálek růžence). Slibuju si, že když najdu deset celých zrnek, začnu se opět modlit růženec. Ale ta modrá půlka zůstává jediná jak kontaktní čočka, kterou jako nepotřebnou odhodil slepec.

…
Nemohu spát. Sedím na ochozu stanice schoulený v bundě a pozoruju Síria. Už když tu byli Magdon a Pošťák, problikl večer zpoza stratokumulu, a byl tak zvláštně ostrý jako střep, pulzoval, házel barvy. Dívám se tedy na něj a modlím se. V prstech držím půlku páteříčku ze Šeravy. Připomíná miniaturní vesmírnou klenbu. Co přidám svými slovy k vesmíru? Spíš jen nechám slova, aby si cestou tam nabrala z noci ticho a vrátila se zpět.