Štěstí kde ho nečekáš

Autor knihy: Jacques Philippe
Nakladatelství: Nakladatelství Doron

Tohoto francouzského kněze jsme měli možnost osobně poznat a zažít letos v létě 2023 na Charismatické konferenci v Brně. Jeho přednášky vycházely z knihy Štěstí, kde ho nečekáš, ve které uvádí čtenáře do hloubky osmera blahoslavenství. Dá se vůbec v blahoslavenstvích najít ještě něco nového? Upřímně, na první pohled se to jeví spíš jako zastaralé, nemoderní a nudné výzvy. Dnešní svět si štěstí představuje úplně jinak. A přece, po každém vyzkoušeném dalším pokusu o štěstí, jaké nabízí tento svět, zbývá v duši spíš kocovina a pachuť, než pokoj a radost. Phillippe to říká hned v úvodu, že tudy cesta nevede: „Dnešní svět je nemocný pýchou, nenasytnou touhou po bohatství a moci.“

Philllippe původně vystudoval matematiku, a možná i proto má dar objasňovat i složitá témata srozumitelným způsobem. Krůček po krůčku, jako kdyby postupně a obratně skládal cihly jednu za druhou, nám pomáhá vystavět velkou a solidní zeď poznání. Zcela určitě také čerpá z hloubky svých praktických duchovních zkušeností.

Na začátku jsme uvedeni do blahoslavenství obecně, potom je dán prostor každému jednotlivému blahoslavenství, nejvíc tomu prvnímu (Blahoslavení chudí), ze kterého vycházejí všechna ostatní. Postupně také začínáme tušit hlubokou provázanost všech blahoslavenství a života víry.

Blahoslavenství chudoby je první, kterému tragicky nerozumíme a pleteme si ho se stavem „Soused má víc než já, tak je to vlastně OK.“ Ještě větší nesnáz máme s pokorou, která je tak nějak neuchopitelná. Kdykoliv si myslíš, že máš pokoru, tak ji vlastně nemáš. Takže co s tím?
Pokora může mít dva různé zdroje. Existuje pokora, která se rodí z utrpení a zkoušek, v nichž člověk zakusí své limity, svou slabost, a postupně se stane pokorným. Tato zkušenost je absolutně nevyhnutelná. "Je třeba mnohého pokořování, aby se urodilo trochu pokory", říkávala Bernadetta z Lurd.

Měli bychom být Pánu mimořádně vděční za všechny životní situace, jimiž nás vede k vnitřní chudobě a pokoře a díky nimž si víc uvědomujeme svou ubohost a slabost.

A proč je vlastně pokora tak důležitá? Proč o ni mám usilovat, když je to tak, ehm, nepohodlné? Bez pokory snadno přehlédnu, že tady nejsem sám. Bez pokory se stávám sám sobě Bohem i středem světa.
Cílem této zkušenosti chudoby je, aby si člověk uvědomil, co má ve svém srdci, aby poznal pravdu o sobě, aby opadly všechny jeho iluze a vše, co není autentické. Navíc zkušenost pouště probouzí v člověku nový hlad, hlad po Bohu.

S prohlubováním vztahu s Bohem roste také poznání neuvěřitelné Boží pokory: Pán se sklání k lidem, hovoří jejich jazykem, přizpůsobuje se jejich omezenosti a slabosti. Jen Bůh je skutečně pokorný, jen on se může natolik ponížit, jak to vidíme v tajemství Krista. Pravá pokora není dílem lidským. My jsme nanejvýš schopni tvářit se skromně! Je třeba si obléknout pokoru Kristovu.

Samotná zkušenost Boha neboli víra v sobě nutně obsahuje kus pokory. Víra totiž předpokládá ochotu učit se a přijímat, poslušnost, jíž je schopen jedině člověk pokorný. Pravá víra vylučuje aroganci, jak říká v encyklice Lumen Fidei papež František.

Podobně, jako jsme uváděni do ducha chudoby, do pokory, se učíme poznávat tichost, čistotu, pokoj v srdci a další zdroje blaha, tedy štěstí. Nepřekvapivě se mluví také o odpuštění, o tom, proč není dobré (ani pro nás) řídit se logikou „oko za oko, zub za zub“, jak souvisí spása a spravedlnost. Moc užitečné čtení. Ještě ho nechat proniknout z hlavy až do srdce a do mého rozhodování a konání.