Haló Jácíčku

Autor knihy: Daisy Mrázková
Nakladatelství: Nakladatelství Albatros

Příběh o velkém přátelství malého zajíčka Jácíčka a Veverky je dějově prostý, ale vrchovatě naplněný duchovními zážitky ve formě dětem dobře stravitelné. Ostatně, skutečně duchovní věci jsou prosté a tedy dětem (a těm, kteří jsou „jako děti“) dobře přístupné.

„Škoda, že nejsem lepší“, pomyslel si, když viděl ten krásný svět. Ale co se dalo dělat, byl jaký byl, a za chvilinku drobnými skoky zmizel zase v trávě.
Nad rozbitým vosím hnízdem Jácíček s Veverkou medituje o tom, jestli víc platí, co se myslí, nebo co se dělá. Při hře se zapomenutými brýlemi nějakého dřevaře napadají Jácíčka otázky o prostoru a vzdálenostech.
„třeba jsme někde v dálce a nevíme o tom…“ „To nevadí,“ řekla Veverka. „Ať už je to jak chce, hlavně že jsme spolu.“

Dočteme se o tom, že někdy nám nezbývá nic jiného než něco jiného, a že prozrazené tajemství je ničemná zkažená věc, kterou už nikdo nechce.
Spolu s Veverkou a Jácíčkem si poslechneme staré sloní lesní pohádky a přemýšlíme, co bude potom, a potom, a…a POTOM, (Dost! Vykřikl slon. Jsem jenom Slon. Dáváte moc těžké otázky. Běžte se trochu proběhnout!) nebo co dělá Někdo, když právě prší. V příběhu o zlaté trávě (a Jácíčkovi který se špatně vyspal) vidíme, že ani zlo není nutné snášet donekonečna.
A tu se Veverka dopálila a dala se do běhu a vylezla na vzdálenou jedli a začala tam klidně louskat semínka. Však ty mne tu najdeš, nedobroto jeden, šeptala si celkem spokojeně. Jácíček zatím seděl zaraženě v trávě a přemýšlel.
A co nakonec vymyslel?
V patnácté minutě vstal a rychle běžel po Veverčiných stopách.
„Haló, ta tráva je trošku zlatá“! Volal nahoru.
„To ti to trvalo“, řekla mu Veverka.

A proč je užitečné pozorovat noční oblohu?
Byla krásná srpnová noc. Černá, nádherná, hvězd jak nasypáno. Každou chvíli hvězda padala. Jácíček s Veverkou seděli pod dubem a dívali se na to. Nikdy neviděli nic krásnějšího. Byli tiše, až se Jácíček ozval:
„Proč je nebe tak daleko?“
„Vždyť je blízko, hlupáčku,“ řekl Slon.