Daniel Stein, překladatel

Autor knihy: Ljudmila Ulická
Nakladatelství: Nakladatelství Paseka

Tato knížka je obsáhlá a dosti složitá, a vůbec není jednoduché o ní psát. Příběh Daniela Steina byl napsán podle skutečného hrdiny, polského žida Oswalda Rufeisena, který po válce konvertoval ke katolictví a stal se řeholníkem. Tento muž pracoval jako tlumočník na gestapu a několikrát téměř zázračně unikl smrti.

Kniha je psána formou osobních i úředních dopisů, deníkových záznamů a novinových článků. Prolíná se zde několik osudů. Druhou hlavní postavou je vedle Daniela Steina Němka Hilda, která se po válce rozhodla odjet pomáhat židům do Izraele, aby tak aspoň částečně odčinila viny německého národa. V knize můžeme sledovat další linie příběhu. Je jich tam tolik, že někdy má čtenář problém (tedy aspoň já, třeba jsou jiní čtenáři bystřejší) zařadit si správně, kdo je kdo. Nejsrozumitelnější jsou přednášky, které měl Daniel pro středoškoláky. Ty jsou psány chronologicky. Dále můžeme sledovat prostřednictvím dopisů životy rozličných postav - Židovku Ewu Manukianovou, která se narodila v partyzánském oddíle v Bělorusku, dětství prožívala v sirotčinci a později konvertovala ke katolictví. Její matku Ritu Kowaczovou, fanatickou komunistku, které Ewa odpouští až po její smrti. Je tu i příběh Terezy, která má nadpřirozená vidění a provdá se za pravoslavného kněze, či příběh Polky, která si vzala náčelníka běloruské policie v naději, že zachrání svou rodinu.

Ljudmila Ulická napsala obrovské dílo. Mezi dopisy jsou i její skutečné listy, které posílá své přítelkyni Lále a pojednává v nich o psaní knihy. Zaujalo mě, když popisuje, jak jednoho dne dostala velkou nevolnost a zvracení. Přemýšlela, z čeho. Nebylo to jen z jídla, bylo třeba ze sebe dostat všechny ty hrůzy, o který četla, když psala knihu. Není vůbec jednoduché a příjemné číst o pronásledování židů, o antisemitismu, o holocaustu. Spisovatel je při psaní náročného textu úplně pohlcen, nachází se v jiném světě a okolí mu rozumí jen stěží.

Dokumentární povaha románu autorce umožňuje udržet si nadhled. V knize narazíme na otázky lidské identity, vztahu k Bohu, blízkým i vzdáleným lidem.

Otec Daniel mě uchvátil. Je to člověk, pro kterého je nejpodstatnějším láska k Bohu a k člověku, a podle této víry žije celý svůj život. Tato víra je mu nad veškeré předpisy. Provozuje ekumenismus v praxi.


Kniha nedává návody, ale nutí přemýšlet o podstatných věcech - o tom, proč je tolik druhů náboženství? Proč je tak těžké pro žida, aby se stal křesťanem? Proč je pro své souvěrce odpadlíkem? Co jsou to zázraky? Je důležitější zachovávání pravidel nebo láska? Jak se dívat na sebevraždu?

Hilda se zamiluje do Musy, arabského křesťana, který je ale ženatý. "Ano, věděla jsem, že Musa je ženatý. Ale věděla jsem i to, že ho oženili, když byl vlastně ještě kluk. Bylo mu sedmnáct let, a do manželství musel vstoupit kvůli nějakým rodinným zájmům. Prožila jsem dvacet jedna let trápení, štěstí, rozchodů, usmíření, nepřetržitých výčitek svědomí, studu a takového božského splynutí, o jakém se člověku může jenom snít. Daniel mě pohladil po vlasech a řekl mi. "Ženy jsou v lásce téměř vždy oběti. Ženy láskou trpí víc. Možná víc dostávají." (str. 115)

Krásná je epizoda o setkání Daniela s papežem Janem Pavlem II. ve Vatikánu.

Řekl. "Víš, Danieli, tahle obrovská loď (církev) se špatně kormidluje. Existuje zvyk uvažovat určitým způsobem - i o Židech i o mnohém dalším ... Musí se změnit směr, ale loď se nesmí převrhnout." (str. 269)

O Danielovi podává svědectví i jeho rodný bratr Avignon, když píše své dceři: "Daniel zorganizoval exkurzi a celý Izrael říká, že je to báječný průvodce. Daniel vyprávěl o každé vesnici, o každém keři, o každém oslu. Udělal nám hotovou přednášku o oslech. Víš, Ewo, jak on se s nimi se všemi piplal - jak s dospělými, tak s dětmi. Daniel je Boží člověk. Nikomu nic špatného neudělal, jenom dobré, o nikom nic špatného neřekl a nic pro sebe nechtěl. Kdyby všichni křesťané žili jako on, Židé by se k nim chovali moc dobře."