Poustevník

Autor knihy: David Torkington
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Na ostrov Barra, ležící poblíž skotského pobřeží, přijíždí otec Robertson. Je to katolický kněz, pro něhož je velkým problémem osobní modlitba. Právě na tomto ostrově žije člověk, který mu byl doporučen a který by mu měl pomoci opět nalézt cestu ke správné a opravdové modlitbě. Je to Petr, vzdělaný muž, který právě proto, aby byl blíže Bohu, opustil život v civilizaci a uchýlil se do míst, kde se s lidmi setkává jen zřídka a kde se věnuje chovu zvířat. Petr otci Robertsonovi znovu ukazuje modlitbu jako zdroj síly, avšak upozorňuje ho na to, že modlitba není něco jednoduchého a samozřejmého, ale je třeba vynaložit i své vlastní úsilí k tomu, aby se člověk modlit naučil.

To, že celá léta trávíme každý den hodiny prací na tom, abychom dosáhli určitého titulu, udělali zkoušku, získali určitou kvalifikaci, nám připadá samozřejmé; bereme jako holý fakt, že na tyto věci musíme vynaložit čas a energii – a tak to má být. Z jakéhosi důvodu si však myslíme, že modlitba je výjimkou. Ale věřte mi, že není. Každý, kdo to s čímkoliv chce někam dotáhnout, musí na věc vynaložit hodiny a hodiny času – i když na to má „buňky“, i když má nadání.

Častou chybou lidí toužících po tom, naučit se správně modlit, je to, že sami přeceňují své vlastní síly. Snaží se všemožně překonávat a spoléhají jen na své vlastní schopnosti, které je mají dovést ke změně života a ke správné modlitbě, ale zde je třeba přiznat si svou pýchu, to, že sami nezmůžeme zhola nic. Je třeba otevřít svá srdce Bohu, jeho lásce a nechat ji na sebe působit.

Boží láska se v nás sama od sebe rozvine a poroste právě jako to semínko. Nakonec vyplní všechny části našeho bytí a zcela se nás zmocní. To vše se nepochybně stane, jestliže připravíme půdu a odstraníme všechny překážky, které brání plnému růstu této lásky.

Veškerá křesťanská modlitba by měla vycházet ze vzoru, který nám předal Ježíš. Otče náš – první dvě slova modlitby, kterou nás naučil, v sobě obsahují vše, od čeho se ve vlastní modlitbě máme odrážet. Slovo náš v sobě obsahuje celý kontext modlitby, stáváme se v ní součástí celé křesťanské komunity. Po zmrtvýchvstání se Ježíš stává přítomným v každém okamžiku pro neomezený počet lidí. Je přítomný nikoli zvenčí, ale zevnitř.

Když pronášíme „Otče náš“, pak to neznamená, že se modlíme jen s Ježíšem a v něm, ale také to, že se modlíme s celým lidstvem, které v něm má život, s celou komunitou živých či mrtvých; protože v něm není smrti.

Petr seznamuje otce Robinsona s tím, jak má vypadat modlitba, co by v ní nemělo chybět. Doporučuje střídat chvíle, kdy mluvíme my k Bohu, s chvílemi, kdy necháme Boha promlouvat k nám. Je důležité, aby byl člověk v modlitbě především upřímný, zároveň si má uvědomit Boží velikost, chválit ho, děkovat mu. Nedílnou součástí osobní modlitby by mělo být zpytování svědomí a pokání, které by se mělo stát odrazovým můstkem pro pronikání modlitby do každodenního života. Poté můžeme Bohu přednášet vlastní prosby za sebe i za ostatní, zpytovat svědomí a provést důležitá rozhodnutí do dalších dní.

Návod na modlitbu, s kterým Petr seznamuje otce Robertsona je jednoduchý a přístupný každému člověku, ale neznamená to, že by byl banální. Naopak pomůže člověku proniknout hlouběji do významu a důležitosti modlitby v každodenním životě. Petr zdůrazňuje to, že člověk musí sám přijít na způsob, jak se má modlit a co mu nejvíce vyhovuje. Zvláštní místo pak podle něj v modlitbě zaujímá četba Písma svatého.

Když pročítáme Písmo pomalu a s modlitbou a necháme je zapadat hluboko do svého srdce, pak nasloucháme Slovu, jež nám právě v tu chvíli Bůh mluví. A proto – ať je pro nás čas od času užitečná jakákoliv jiná modlitební metoda – nesmíme se nikdy zapomenout vracet k Bibli, která je pro křesťana modlitební knihou par excellence.

Poustevník je první knihou z Torkingtonovy trilogie. Další dva díly Prorok a Mystik vyšly taktéž v Karmelitánském nakladatelství.