Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Autor knihy: Bronnie Ware
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Když jsem si přečetla název této knihy, tak mě hned napadlo: "Tu si musím přečíst, dokud mám ještě čas."
Autorka knihy Bronnie Ware, Australanka, písničkářka, pracovala osm let v paliativní péči a doprovázela umírající pacienty. Po zkušenostech s mnoha nemocnými shrnula v knize několik věcí, kterých umírající litovali, že za svého života dělali nebo naopak nedělali. Tyto oblasti byly společné pro více umírajících. V knize se zároveň odvíjí příběh autorky samotné s jejími boji, hledáním i radostmi. Práce v bankovnictví ji neuspokojovala, protože zjistila, že potřebuje při práci používat nejen rozum, ale i srdce. "Říká se, že děláme víc pro to, abychom se vyhnuli bolesti, než abychom získali potěšení. Takže teprve, když je bolesti příliš, najdeme odvahu ke změnám." Proto hledala uplatnění v práci s lidmi. Při doprovázení nemocných vedla s lidmi rozhovory o důležitých věcech, naslouchala jim, a jak sama píše, velmi ji tyto zkušenosti obohatily.

Litujeme toho, že jsme neměli kuráž žít podle svého, ale žili jsme tak, jak od nás očekávali druzí. Někteří lidé nemají třeba sílu vymanit se z původní rodiny a žijí tak, jak od nich očekávají rodiče. Vystudují školu, kterou rodiče vybrali, žijí s partnerem, který se libí rodičům atd. V prvním příběhu je řeč o ženě, které celý život snášela despotického manžela, a aby zachovala dekorum, tak s ním celý život zůstala. Velmi trpěla, ale neměla odvahu od muže odejít. Sama autorka píše, jak narážela ve své vlastní rodině, která nebyla schopná přijmout její jinakost. Všichni jezdili na koni, ji bavilo plavání, všichni jedli maso, ona se stala vegetariánkou, bavil ji kočovný způsob života a oni byli starousedlíci. Jedna její klientka jí před smrtí stále opakovala: "Slibte mi, že budete žít podle svého. Slibte mi to!" Bronnie pochopila: "Pořád to bude chtít kuráž, žít tak, jak chci. Ale když teď vím, jaké účinky na mě může prostředí mít, bude moje cesta lehčí. Právě s tímto vědomím a novou odvahou jsem začala víc dbát na to, jaký život si vytvářím, a uvědomovala jsem si, jakou moc má v sobě svoboda volby."

Druhá věc, které litujeme, je, že jsme neměli pracovat tak tvrdě. John byl na své práci a na svém postavení v zaměstnání závislý. Jeho žena ho prosila, aby už šel do důchodu. Mohli by spolu cestovat. Dlouho nedokázal odejít. A když už se konečně rozhodl, jeho žena těžce onemocněla a za pár měsíců zemřela. Nestihli už spolu jen tak pobýt, těšit se jeden z druhého a společných zážitků. "Proč tolik visíme na materiálním světě, abychom si potvrdili vlastní hodnotu?" John přemýšlel nahlas a věty, které chvílemi pronášel, byly plné smutku nad minulými i budoucími generacemi, které chtějí všechno, a svoji důležitost opírají o to, co vlastní a co udělali, místo aby se soustředili na to, jaké mají srdce.

Třetí věc, které mnoho lidí na konce svého života litovalo, je škoda, že jsem neměl dost kuráže dávat najevo city. Josefovi nikdo neřekl, že umírá a on tak málem nestačil své rodině říct, že je má rád a vyjádřit, co pro něj znamenali. "Za vyjádření pocitů můžeme někdy platit, ale vztahy v mém životě jsou teď postaveny na upřímnosti a skutečné kvalitě. Vyjádřit, kdo jsem, je pro mě dnes jedna z hlavních sil, které mě pohánějí. Často opomíjíme věci, které se nám na druhých líbí. Když máme odvahu vyjadřovat svoje pocity, obdarováváme sebe i jiné. Čím déle svoje vyjádření odkládáme, tím déle vlečeme věci, které je nutno říci."

Čtvrtá věc, kterou autorka vidí jako důležitou, je zůstat ve spojení se svými přáteli. Harry byl vždycky společenský, byl členem různých spolků a přátelství vědomě pěstoval. "Lidé mají pořád něco na práci a neudělají si ani trochu času, aby dělali to, co jim bude přinášet radost. Úplně ztratí to, čím doopravdy jsou. Trocha času s přáteli jím připomene, kdo jsou, když zrovna nejsou máma, táta, babička nebo dědeček. Společná minulost a porozumění poskytuje útěchu, když dojdeme na konec cesty." Ženy prožívají přátelství spíš emocionálně, muži rádi něco společně podnikají, rádi nad něčím bádají a společně řeší problémy. "Nejde jenom o to, zůstat ve spojení se svými přáteli, ale i o to dopřát si jejich společnost.", připomínal Harry Bronze.

Pátá věc, které litujeme - škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější. Z objektivního hledisko byl Lenního život velmi obtížný. Prožil těžké dětství, syn mu zemřel ve válce ve Vietnamu, dcera zahynula ve sněhové vánici. Ale Lenny byl přesto šťastný. Bronie dospívá k poznání, že štěstí je věcí úhlu pohledu a záležitostí rozhodnutí. "Vážit si každého kroku, který na své cestě uděláte, je jedním z klíčů ke štěstí. Cath ve své poslední chvíli viděla, že se ve svém životě příliš soustředila na výsledky, ale neradovala se z cesty za tímto výsledkem. Když se smíříme s tím, že se pořád budeme učit a že nám to může způsobit trápení a jindy štěstí, budeme vyrovnanější." Autorka si také vede "deníček vděčnosti", kam zapisuje různá obdarování, kterých se jí dostalo.
Na konci knihy čtenáři s autorkou prožijí její vlastní hluboké deprese a seznámí se se způsobem, jak se s nimi vyrovnávala.

Kniha je velmi přínosná. Čtenář - katolík bude konfrontován s jiným způsobem hledání Boha, než je zvyklý. Bronnie je vegetariánkou a provádí meditace. Je ovšem velmi tolerantní k jiným způsobům zbožnosti nebo duchovního života.

Při četbě je třeba vzít v potaz, že životní styl v Austrálii či Anglii je jiný než náš a některé praktické věci by se musely přizpůsobit našemu prostředí.
Knihu doporučuji ke čtení všem živým, protože dokud žijeme, můžeme svoje přístupy změnit, abychom před smrtí nemuseli litovat.