Pollyana

Autor knihy: Eleanor Hodgman Porterová
Nakladatelství: Knižní klub

Teta Polly je pečlivá, svědomitá a ví dobře, co je její křesťanská povinnost. Když dostane dopis se zprávou o tom, že zemřel manžel její sestry a malá Pollyana již nikoho na světě nemá, ví dobře, co je potřeba udělat a vydá příslušné příkazy svojí služebné.


"Myslím, že bude lépe, řeknu-li vám to hned, Nancy. Přijde sem ke mně moje neteř, slečna Pollyanna Whittierová a zůstane u mne. Je jí jedenáct let a bude spáti v tom pokojíku." "Malé děvčátko - a přijde sem, slečno Harringtonová ? Ach, to bude krásné !" zvolala Nancy vzpomínajíc na sluneční světlo, které šířily její malé sestřičky v jejím domově v Koutech. "Krásné ? Inu, není to právě to slovo, kterého bych já užila," odpověděla slečna Polly. "Ale snažím se ovšem zaříditi vše co nejlépe. Doufám, že jsem dobrá žena; a znám svou povinnost." Nancy se horce zarděla.


A tak Pollyana vtančila do života své tety a brzy na to znalo celé městečko Beldingsville novou obyvatelku domu Harringtonových i její hru.

"Zdá se, že vy dovedete být ráda všemu," odpověděla jí Nancy. Pollyanna se tiše zasmála. "Inu, to je právě ta hra, víte. Naučil mě jí tatíček a je hezká," odvětila Pollyanna. "Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá. Pověděla jsem o ní také dámám ze spolku a ony ji také hrály - aspoň některé. Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou." "Inu, to musím říci, že nevidím v tomhle žádnou hru," prohlásila Nancy skorem dopáleně.

"Ach ano; ta hra záleží v tom, že se musí vždy najit něco, čemu by člověk mohl být rád - ať je to co chce," odpověděla vazně Pollyanna. "A začali jsme ji právě tenkrát - s těmi berličkami."

"Inu, pro pána krále! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád - dostane-li pár berlí, když si přál panenku !" Pollyanna zatleskala rukama. "Je v tom - je v tom," jásala. "Ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku," dodala s rychlou poctivostí. "Tatíček mi to musil říci." "Inu, tak to teď řekněte vy mně," skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.

"Jemine! Inu, člověk může být rád, protože - jich - nepotřebuje !" zvolala s vítězným jásotem Pollyanna. "Vidíte, že je to docela snadné - jen když člověk ví, jak se to dělá !"

"Inu, tohle je opravdu divné!" řekla tiše Nancy. "Ach, ale není to divné - je to hezké," tvrdila nadšeně Pollyanna. "A hráli jsme to od té doby stále. A čím těžší je to, tím je to zábavnější, když se to najde; jenže - jenže - někdy je to skoro příliš těžké - jako když vám tatíček odejde do nebe a nezůstane vám nikdo, než dámy ze spolku."


Pollyana se postupně spřátelí s obyvateli městečka, a „nakazí je“ svojí hrou na radost. Místní lékař, doktor Chilton, rád posílá Pollyanu ke svým pacientům, jako prostředek proti špatné náladě a rozmrzelosti. John Pendletton, původně starý mrzout, se dokonce snaží přesvědčit Pollyanu, aby se k němu přestěhovala. Pollyana se zase snaží najít domov pro chlapce Jimmyho, který se chystá utéci z dětského domova.
Když se stane dopravní nehoda a Pollyana nemůže chodit, snaží se obyvatelé Beldingsville splatit Pollyaně radost, kterou ona přinášela do jejich domovů, chodí ji navštívit do domu Harringtonových, a slečna Polly jí vyřizuje vzkazy, které jsou pro ni nepochopitelné. Zato Pollyana moc dobře ví, co se děje.

"A měla jsi tu ještě jinou návštěvu dnes, má drahá," ohlašovala slečna Polly. "Pamatuješ se na paní Paysonovou ?" "Na paní Paysonovou ? To bych řekla! Ona bydlí na cestě k panu Pendletonovi a má takovou hezkou, malou holčičku, které jsou tři roky a hocha skoro pětiletého. Je hrozně hodná a její muž také - jenže o sobě navzájem nevědí, jak jsou hodní. Někdy se spolu hádají - totiž nesouhlasí docela spolu. Jsou prý také chudí a ovšem nedostávají nikdy bedny, protože on není misionářským knězem, víš, jako - inu, není jím." "A má docela krásné prsteny s diamanty a rubíny a safíry; ale říká, že má jeden prsten zbytečný a že jej zahodí a místo něho si pořídí rozvod. Co je to rozvod, tetičko Polly? Myslím, že to není nic hezkého, protože ona nevypadá docela nic šťastně, když o tom mluví. "Ale oni neodejdou odtud, má drahá," vyhýbala se teta Polly přímé odpovědi. "Zůstanou tu spolu." "Ach, to jsem ráda! To tam aspoň budou, až půjdu - Ach jé !" přerušila se dívka smutně. "Tetičko Polly, proč si nemohu zapamatovat, že moje nohy nebudou už chodit a že už nikdy, nikdy nepůjdu tam nahoru k panu Pendletonovi ?"

Co se stalo, když hru na radost začala hrát i teta Polly, jak se změnil John Pendletton, kde našel nový domov Jimmy, s kým se nakonec oženil doktor Chilton, a o mnoha dalších příhodách Pollyany a jejích přátel se můžete dočíst ve stejnojmenné knížce pro děti. A možná vás napadne, že by stálo za to, si tuhle hru vyzkoušet i na sobě.