Klíče království nebeského

Autor knihy: Archibald Joseph Cronin
Nakladatelství: Český klub

Spisovatel s nádherně aristokratickým jménem Archibald se narodil před více než sto lety ve Skotsku, část života žil v USA a poslední desetiletí strávil ve Švýcarsku. Důležité momenty svého života vtělil do svých knih a osudů svých románových hrdinů. Po úspěchu první knihy, Hradu mistra kloboučníka, opustil lékařskou praxi a věnoval se pouze spisovatelství. Kniha Klíče od království je takovým pomníkem jeho příteli knězi a misionáři v Číně vystavěným ze slov a vět tohoto strhujícího příběhu. A také, což možná Cronin původně nezamýšlel, je svědectvím o tom, že autentický pravdivý život z víry a s Bohem je nejúčinnější metodou hlásání evangelia.

Hlavní hrdina Francis Chisolm, který v mládí zakusil lásku (milovaných rodičů, tety Polly, dívky Nory, později biskupa „zrzavého Maca“,) i kamarádství (věrného přítele Willieho) a bolest ze ztráty (tragická smrt rodičů kvůli náboženské nesnášenlivosti, sebevražda milované dívky), se stal knězem. Jeho péče o chudé a poslední ze společnosti, větší starost o duše než o veřejné mínění a nakonec aféra s údajným zjevením Panny Marie u místní studánky nedávala mnoho nadějí na zářivou církevní kariéru. Drobnou ale důležitou epizodou je svědectví o uzdravení chlapce Owena, které se událo stranou pozornosti tehdejších oficiálních církevních míst.

Owen ležel na posteli, nohy odkryté a bez obvazu. Byly vyhublé, ne však znetvořené.…teprve teď si Francis všiml, že matčiny slzy jsou slzami radosti: „pořád věřil, že kdyby se dostal ke studánce,.…modlili jsme se a namáčeli obvazy ve vodě. Když jsme pak dojeli domů, stáhl si Owen sám obvazy. Nezapomeňte jej Otče zapsat do nového kriketového mužstva.“ Když šli domů, Willie pohlédl divoce na svého přítele: „dnešní věda naštěstí zná vysvětlení: Nesmírná touha po uzdravení, psychologická regenerace buněk. A Bůh - jestli nějaký je - o tom nedovolí našim sprostým hubám mluvit.“ Tu noc Francis nespal. Zázrak víry. Vody Jordánu, Lurd nebo Mariánské studánky o sobě nic neznamenají. Každá kaluž má léčivou moc, je-li zrcadlem Boží tváře.

Tři dny nato přišla výzva od biskupa Mac Nabba. Francis šel do paláce s obavou v srdci. Přivítání však bylo nečekané: Biskup začal:
„Musím se přiznat, že moje staré oči při pohledu na kněze, jehož chudoba je tak zjevná, vždy pookřejí. Jaké to máte strašné šaty. A boty.“ Pak se zvedl a šel Francisovi vstříc.
„Milý hochu, jsem tak rád, že Tě vidím. Ale strašně jsi zhubl. A jsi promočený. Měl jsi zlé časy?
„Ano.
„Chceš se líbit jen Bohu, co?“
Francis sklopil hlavu. „když jsem byl malý, myslel jsem, že kněží jsou dokonalí a dobří…“
„a teď zjišťuješ, že jsme strašně lidští. Pro mne jsi nezkrachoval. Jsi jemný a zvídavý. Dovedeš rozlišit mezi myšlením a pochybami. Nepatříš k církevním hokynářům, kteří musejí mít všechno rozškatulkováno do balíčků. A nemáš tu drzou jistotu, která pramení víc z dogmatu než z víry.“…
Francis cítil, jak mu srdce překypuje láskou k tomuto starému muži.
„Musíme něco podniknout… Jsi mi příliš vzácný, než abych tě nechal předhodit lvům. Chci ti něco navrhnout.…máme nový vikariát v Číně. Nechtěl bys tam začít? Vím že mi tam budeš dělat čest. Ale musím Tě upozornit, že to nebude žádné chytání lososů.“

Práce na misii v Pai Tanu, navázání na působení dávných misionářů ve vesnici v horách, vybudování dětského domova, záplavy, morová epidemie, přátelství s metodistickým pastorem i pomalu rostoucí respekt a úcta od vážených Číňanů provincie, to jsou mantinely hřiště nového Francisova života.

Na konci knihy se kruh uzavírá, Francis se vrátil do rodného Tweedside, přijal k sobě osiřelého vnuka své dětské lásky Nory a na faře svatého Kolumbána jim oběma vytvořil nový domov. I tady si však vysloužil kontrolu od biskupského sekretáře.
Sleeth nakonec prudce vybuchl: „Vaše pojetí Boha je velmi podivné.“
Otec Chisolm se usmál: „Kdo z nás má nějaké pojetí Boha? Slovo Bůh je slovo lidské. Vyjadřuje úctu k našemu Stvořiteli. Máme-li tuto úctu, jistě Boha spatříme… Buďte bez obav.“