Den, kdy zemřel Kristus

Autor knihy: Jim Bishop
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Tato kniha nabízí autentický pohled na poslední hodiny Ježíšova života. Děj začíná v 6 hodin večer, kdy podle židovské tradice začíná nový den, a odvíjí se až do posledních okamžiků Kristovy smrti.


Popis skutečných událostí na chvíli pozastaví kapitoly, v nichž autor čtenáře blíže seznamuje s prostředím, historií a ostatními okolnostmi, které mu pomohou blíže pochopit události, spojené s Kristovou smrtí. První z nich je věnována popisu židovského světa, zvyků, tradic, historie, víry, mentality, kultury, přírodních podmínek apod., které utvářely pozadí Ježíšova života. Další kapitola, která přerušuje chronologické události posledního dne, je věnována právě Ježíši, jeho rodině a jeho působení. Poslední kapitola, která popisuje širší okolnosti Ježíšovy smrti, se zabývá charakteristikou římského světa a jeho kontakt, a především kontrast, s židovským světem.


Události posledního dne Kristova života jsou vyprávěny chronologicky. Každá kapitola knihy odpovídá jedné hodině dne. Vše začíná Ježíšovým příchodem do večeřadla a společnou večeří, další události na ně postupně navazují, kniha končí v okamžiku, kdy je Ježíšovo tělo sňato z kříže. Autor se opírá nejen o zprávy zachycené evangelisty, ale pracuje i s dalšími historickými prameny a dokumenty, které mu pomáhají zachytit Kristovy poslední hodiny co nejblíže a nejvěrohodněji. Sám ale uznává, že jeho práce není úplná, protože mnoho informací se v průběhu času nedochovalo.


Kniha Den, kdy zemřel Kristus je vhodným společníkem pro právě nadcházející velikonoční svátky. Čtenář se stává svědkem posledních hodin Ježíšova života a smrti, může se blíže ponořit do tajemství Kristova utrpení, setkat se s Ježíšem – člověkem i Bohem, jehož smrt zasáhla do dějin celého lidstva.


Ježíš se zastavil pod stromy. V ornamentech listí postříkaného měsíčním světlem spatřili apoštolové v jeho tváři strach. Jeho dlouhé štíhlé ruce se třásly. Obličej dostal barvu popela s modrými skvrnami. Svaly kolem úst ochably a oči vystoupily z důlků vidinou hrůz, jež ostatním byly skryty.

Petr, Jakub a Jan mu chtěli pomoci, nějak ho potěšit, ale Kristus jen mávl rukou. Lidská pomoc mu nebyla nic platná, protože v této chvíli byl víc člověkem než Bohem. Jako člověk byl schopen nést nastávající utrpení v celé jeho šíři. Byl nejen vázán jako člověk na svůj citlivý nervový systém, ale jako Syn Boží také věděl, co ho čeká.

Bude to těžká cesta. Ale jiná, snazší, neexistovala. Lidská povaha se přirozeně děsí myšlenky na smrt, zvláště když je tělo zdravé a žilo by normálně ještě dlouhá léta. Lidská stránka jeho přirozenosti vystupovala stále víc do popředí, když pomyslel na to, jak brzy bude přerušen svazek podivuhodně utvořeného těla, svalů, krve, kostí, s myslí uvězněnou ve schránce lebky, a přece svobodnou myslet a chtít. Myslel na duši, která se neodloučí od tohoto těla, dokud tělo ve strašném utrpení nezemře.


Lidská stránka jeho přirozenosti se se smrtí nesmířila. Po čtyřiatřiceti letech jeho pozemského života bylo pomyšlení na smrt ochromující. A přece si ji vybral. Přišel na svět, aby zemřel pro člověka.


Římské bičování se nazývalo „poloviční smrt“, protože zbičovaný míval smrt na jazyku. Nebylo spojováno s žádným jiným trestem. Oba zloději, kteří měli toho dne zemřít, bičováni nebyli; zákon totiž zapovídal jakékoli prodlužování smrti odsouzenců.

Bičování netrvalo déle než tři minuty. Když skončilo, poslal tribun dva muže pro ručníky a studenou vodu. Kat, který neměl víc soucitu než kněz s obětním beránkem, jemuž ráno v chrámu prostrkoval hlavu železným kruhem, Krista odvázal a ten se okamžitě svalil z patníku na zem, zády na kamenné dláždění. Byl v bezvědomí.

Omytí studenou vodou nebylo ze soucitu, nýbrž přivedlo odsouzence k bolestnému vědomí.


Křižování vynalezli Féničané. Chtěli zločince trestat pomalu a nelítostně, proto vymysleli kříž. Byl to způsob téměř ideální, protože ve své původní formě zaručoval smrt jak zdlouhavou, tak i bolestnou (lidé často na parném slunci umírali dva i více dní); odsouzenec byl navíc vystaven pohledu veřejnosti. Druhou předností byla nahota. Zvyšovala zločincovu hanbu a současně ho bez obrany vydávala napospas létajícímu hmyzu, zatímco mrchožraví ptáci a drobná zvířata čekali na svou chvíli, až ukřižovaný zemře.


Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od veliké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři; zanechala svou stopu na zemi, na skalách i v horách.